pátek 15. března 2024

Smolík

 

Nedávno jsme byli s Emem v Brně a viděli se s kamarádem, kterej má příhodný jméno Smolík. Nevím, jestli se tady někdo jmenujete Šťastný nebo Kulhánek a fakt to sedí, ale Smolík se se svým jménem naprosto identifikoval. 

Smolík má cukrovku a díky tomu v pravidelných intervalech obíhá hned několik ambulancí, protože „můžu kdykoliv oslepnout, zkolabovat, nebo mi uhnije noha“ vysvětluje nám věcně. Jednou z jeho zastávek je nefrologická ordinace, kde mu servisují ledviny a dělá tam jedna hrozně hezká doktorka.

„Ach ty vaše výsledky“ vzdychne vždycky ta jeho nádherná doktorka a rozepne si z rozrušení knoflíček na vypasovaném plášti. 

„No, do budoucna se bohužel té transplantaci ledviny stejně nevyhnete“ motá si na propisku pramen kaštanových vlasů, a i když je to hrozně smutný, pořád si Smolík může představovat, jak má na sobě ten sladce vanilkovej parfém a objímá ho, aby mu dodala odvahy, až ten den přijde. „Musíte přijít za 3 měsíce, abychom se podívali, jak ten nález pokročil“ loučí se s termínem kontroly na lístečku, jako když vám neznámá holka v tramvaji spiklenecky dává číslo.

Jenže když tam přišel teď, tak tam byla bez varování nová doktorka. Žádná vanilka, žádný měkký kaštanový vlny. Tvrdě černý vlasy na ježka a stejně pichlavý oči za tlustýma dioptriema, který vám vidí do hlavy líp než cétéčko. Tu původní krásnou asi odsoudili za nelegální byznys s orgány.

„Pane Smolík, ale vy máte ty hodnoty trvale v limitu“ nespokojeně se hrabe ta nová doktorka v záznamech. „Já opravdu nevidím důvod, proč byste měl zatěžovat zdravotní systém a chodit sem pořád. Víte, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“ vypakovala ho z ordinace s termínem za rok, takže Smolík dodneška neví, jestli má štěstí, že na tu transplantaci nemusí, nebo smůlu, že přišel o svou nejoblíbenější doktorku. Hlavně ztratil jednu podstatnou věc – důvěru k lékařům. Divíte se mu?

No a podobně, jen přesně naopak to teď vypadá s tou mojí spodní levou šestkou

Když jsem se totiž poprvé dozvěděla, že je s ní něco v nepořádku a že by mohla nedejbože začít bolet, začal ten zub hnusně pobolívat přesně podle pokynů, a to hlavně v noci před usnutím, když jsem o něm měla čas přemýšlet a hrozně se mi nehodilo být nevyspalá. Další vyšetření ale neukázalo vůbec nic patologickýho – bolavej zub by měl bolet i když se do něj tluče zubařským kladívkem a žďoubá šperhákem. Nic. Nula.

Navíc se podle rentgenu zjistilo, že ten malej černej flek je tam už od prvního čištění kanálků před několika lety a je furt stejnej. Šestka to slyšela a od tý doby nebolí. Jakože vůbec.

Takže je to Schrodingerův zub, kterej je zároveň zdravej a zároveń na transplantaci jako Smolíkova ledvina. 

Můj zubař si o mě myslí, že jsem stalker a sestřička se mě sjela protřelým pohledem: „Jó holčičko, já vim moc dobře, vo co ti jde, ale tenhle doktor má manželku a milenku mu už dělám já, takže se sem nemusíš pořád objednávat s ničím. Víš, jsou lidi, co naši péči OPRAVDU potřebují.“

Ještěže nechodím na kardiologii, asi bych měla infarkt 3x denně!

Jenom si vezmu tu ledvinku a zas půjdu


středa 6. března 2024

Peklo ve sklenici


Eviduji tady jedno doslova nakousnutý téma. Pamatujete ještě na gastro peklo na talíři? Dneska si dáme tekutý pokračování: tak copak nejhoršího jste kdy vypili? Platí stejná pravidla jako u gastro pekla-počítají se jen osobní zkušenosti a pamatujte si, že nic není tak nechutné, aby to tu muselo z pouhé ohleduplnosti k ostatním chybět. Dokažme si, že přežít se dá všechno. Skoro.

1. Kakao z rychlovarky

Začnu rovnou čerstvou dobrotou, kterou si mohou k nedělní bábovce vychutnat snad jen rodiče dětí a děti rodičů s pokročilou demencí, protože normálního člověka tenhle recept prostě nenapadne.

Začalo to přitom celkem příjemnou nabídkou, jak už tak často hrozné historky začínají – stejně jako mě kdysi děti slíbily „super překvapení“ za zavřený oči a pak mi ustřihly pramen vlasů.

„Dáš si kakačíno?“ zeptal se mě Žmur a než jsem stihla zapřemýšlet o následcích, zavřel mě do pokoje. Za podezřele krátkou chvilku nese něco, co na první pohled vypadá jako kakao. Na první lok to chutná, jako když vydojíte mlíko z krávy zabité elektrickým proudem, který na ní sesmahl chlupy do jednolité hmoty a následně vyzkratovaly pojistky v celým JZD. Na druhý lok slyšíte táhlé bučení kamarádek ze stáje a hejno masařek kličkující nad nebožkou.

„Dobrý co? A expresní! Jsem nalil mlíko do rychlovarky a nasypal tam rovnou kakao a skořici,“ dělí se Žmur ochotně o recept, jak ušetřit 5 minut času a vygenerovat někomu jinýmu práci na půl hodiny s odstraňováním zasmrádlýho mléčnýho strupu z topného tělesa. „Ještě mě mohlo napadnout uvařit v tom krupicovou kaši,“ snažil se Žmur snížit napětí.

2. Babiččiny šuměnky

Šuměnky jsou pro mě jako vykládaná brokátová krabička na vzpomínky, takže když jsem je nedávno viděla v nějakých obzvlášť zapadlých potravinách, kde vedoucí dosud nosí plášť (!), byla to jasná volba spotřebitele.

Výsledek byl tristní, samozřejmě se zdaleka nejedná o výrobek v mé blahé paměti. Ačkoliv chápu, že je z mé strany nefér vyžadovat úplně stejný výrobní proces.

Šuměnky jsem totiž pila jenom u babičky, která je začala systematicky nakupovat nejspíš ještě za války. Nechci vás mystifikovat, ale jestli existovaly nějaký protektorátní Vůdcovy rauschenky, babička je měla ve svý plechový piksle od kafe. Postupně tam přibývaly jednotlivý ročníky, od šuměnek Milady Horákové z politických procesů až po Gagarinovy šuměnky.

Pro mě byl let do vesmíru každá z nich, protože se na sebe jednotlivý pytlíky časem přilepily, takže to člověk pil i s papírem. Bylo to sladký, slaný, s buketem prvorepublikový kávy a zvláštním druhem zkaženiny, mohou-li chemikálie vůbec expirovat. Prostě instantní chuť 20. století.

3. Salkodrinky

Vím, že je laciný přidávat na seznam alkohol, ale jeden sem ultimátně patří. Už si nevzpomínám, koho tenkrát napadlo vzít na víkendovou chatu salko, ale vzpomínám si, že původní záměr byl stejně jako u kakačína dobrý a hlavní myšlenkou bylo smíchat to s whisky a dopomoct si tak k produktu, který by od originálu nepoznal ani seniorní degustátor z Baileys.

Ono to máte jedno, ta whisky byla stejně hnusná a vypila se s kolou, ale přece to salko nepřijde nazmar, že jo, zvlášť když nám bylo kousek přes 20 a naše játra vrněla jako fungl novej naleštěnej motor v závodním Porshe.

A tak se pilo salko s rumem, salko s myslivcem a nechybělo ani salko se zelenou a vůbec bych se nedivila, kdyby někdo pil to salko i pivem nebo s energeťákem. A víte, co je na tom nejhorší? Zatímco dnes bych si pouze jeden takový drink šla dát rovnou do čekárny na pohotovosti, tenkrát jsme se vzbudili, dali si kafe se salkem a vůbec nikomu nebylo špatně.

4. Kokosový probio nápoj

Všimli jste si, kam se přestěhovaly všechny střevní bakterie? Do ledniček zpovykaných Evropanů. Všude na nás útočí chytře se tvářící sdělení, jak probiotický střevní bakterie tlumí záněty, zvyšují imunitu a zlepšují náladu, takže už je dneska najdete i v očních kapkách a ve 20 druzích zakysaných výrobků v každý vesnický Jednotě.

Výsledkem této kampaně je, že si člověk na miliardy těchto miniaturních mazlíčků vytvoří návyk a při cestování marně hledá kefír. V Kostarice existují jen brutálně sladký jogurty a pár druhů probio nápojů, jeden z nich zdravě se tvářící nápoj z kokosu.

Když jsme TO otevřeli a naklopili hrdlem dolů, líně z toho do sklenice odpleskla hustá bílá kapalina, o naprosto stejné textuře, vůni a chuti… opalovacího krému. 

Kromě kokosovýho éčka jsme i jako naprostí laici dovedli vyjmenovat titan, zinek a klasickou Nivea příchuť. Pít to byl zvrácený požitek, kdy je váš mozek přesvědčen, že jste zešíleli a žerete náhodné prostředky osobní hygieny v dosahu.

5. Mořský kolagenový nápoj

Když jsem ještě psala copywriting, rozeznávala jsem kvalitu svých textů hlavně podle toho, že jsem po jejich odevzdání začala mít neodolatelný nutkání daný výrobek vlastnit a používat.

Stejně tak to bylo s nejmenovaným kolagenovým výrobkem, což bylo mimochodem úplný instantní vzkříšení srovnatelný s velikonočním zázrakem. Krásný vlasy, zářivá pleť, nehty jak tygří drápy, chrupavka jen to lupne v kolenu. 

Přesně tohle jsem potřebovala, takže jsem si pro své transformační účely pořídila celý kilo kolagenovýho nápoje z rozemletých mořských ryb. Nejsem tak bohatá, abych si mohla kupovat drahý malý balení, žejo.

Pravačkou nedočkavě míchám odměrku ve sklenici vody, v levačce držím zrcátko, protože už za pár minut budu vypadat jako mladší ségra Cary Delevingne. Ale po prvním loku pochopím, proč všem ženským venku na ulici není dvacet a proč plastický chirurgové nedělají stávky za vyšší mzdy. 

Chutná to úplně přesně jako voda z akvárka. Akvárka, kde žije kromě neonek takovej ten smutnej šnek, co olizuje špinavý sklo a ten šnek umřel už před několika týdny. Zbytek té kilovky jsem vyhodila při úklidu skříně nedávno, aby to nedopadlo jako babiččiny šuměnky.

Mimochodem, když jsem hledala, co je celosvětově nejhorší nápoj, narazila jsem na jihokorejský ttongsul, který má rozhodně našlápnuto tenhle odvážnej cíl splnit. 

Jeho základní složkou jsou výkaly dítěte od 4 do 7 let. Odebereme vzorky, pár dnů vychladíme v lednici vedle salátu, másla a pomazánek. Potom hovínka smícháme s vodou a necháme přes noc fermentovat. 

Správná jihokorejská hospodyně přidává rýži a kvasnice a nechává zvolna dozrávat dalších 7 dnů pěkně na sluníčku, křiku a nadávek sousedů nedbajíc. Výsledný nápoj s 9 % alkoholu údajně léčí kromě bolestí i zlomeniny a epilepsii. Kombe!

Giphy


neděle 25. února 2024

Všechno je jednou poprvé: Lyžák

 

Žmur si v únoru žije v Kellnerovic standardu. Sotva jsme se vrátili z velkýho vejletu, jen jsem v kufru vyměnila plavky za teplý spodky a Žmur odjel na svůj historicky první lyžák.

Nevím, co se vám vybaví jako první, když se řekne lyžák, ale já mám před očima tři věci: kultovní pubertální hra Flaška, hroznej hlad a hromadný sprchování v koupelně a´la Osvětim (protože trocha soukromí v oddělených sprchách jen zbytečně vybízí k plýtvání s teplou vodou, žejo). A tuny sněhu. Na nějaký lyžování si vůbec nepamatuju a můžeme se jen dohadovat, jestli ho vytěsnily tyhle silnější vjemy, nebo to bylo tak strašný, že to mozek radši uzamkl a zahodil klíč.

Žmur se vrátil z Krkonoš vrátil v pátek, a tak si můžeme pěkně shrnout, co všechno se změnilo. Nebudu vás dlouho napínat, úplně všechno:

1. Sníh? Není a nebude

Až se budete někdy podivovat nad bezpohlavním stvořením, který je stiženo klimažalem, tak si uvědomte, že tyhle chudáci děti znaj zasněžený sjezdovky tak maximálně z gétéáčka nebo záchodů v Roxy. Taky by vás to naštvalo, že zrovna vy musíte odsrat konzumerismus všech svých rozežraných předků.

„Prší a je 6 stupňů“ hlásí Žmur po příjezdu. Ráno mi pošle pohled z okna, kdy se na zelený louce válí cucky mlhy a pro jistotu se přeptá, jestli jsem mu zabalila pláštěnku. Nezabalila. Po příjezdu otevřu kufr, kterej smrdí jak zmoklej labrador a z věcí padaj hroudy bláta. Naštěstí existuje umělej sníh, takže se stačí při selfíčku šikovně natočit a na Instáči nikdo nic nepozná.

2. Pohodlíčko, pohodlí

Na našem lyžáku byly pro studenty dva pokoje: jednomu se říkalo kravín a disponoval 15 lůžky pro holky. Představte si rozvěšený podprdy a všechny ty holčičí věci. Sem lezl vedoucí výcviku jen při bezprostřední hrozbě úmrti nebo otěhotnění, za což by ho v obou případech ředitel suspendoval.

Druhýmu pokoji se přezdívalo Konírna a ten byl pro kluky. Sem lezl vedoucí výcviku naopak pořád – přepočítávat kluky, zabavovat jim alkohol, anebo je prostě jen seřvat. Prevence je základ.

„Je to nespravedlivý, byli jsme s kámošema v pokoji pro tři“ vyvracel Žmur oči a polehčující okolností je mu jen fakt, že u nich z personálních důvodů vzájemné nekompatibility povah spal na zemi ještě další kamarád. „A představ si, že ke snídani nebyly ani švédský stoly. Jen vajíčka, párky, musli nebo nutella.“  Moje sudeťácká babička by se pokřižovala a vyprávěla by mu o tom, jak se za války musela spokojit s pstruhem místo ústřic a nosit obnošený kožichy po Židech. Dělám si prdel.

3. Láska je láska, když choděj kluci s klukama a holky s holkama

Pojďme si to říct otevřeně, tenhle bod je tenkej led. Je totiž dost možný, že Žmur hrál po večerech Flašku jako za starejch dobrejch časů, kdy se občas po lyžáku muselo s účou na gyndu. Ale jeho verze zněla dost přesvědčivě.

„No a co večer, lezli jste za holkama?“ zeptala jsem se.

„Né, my jsme se radši dívali s klukama na fotbal,“ mávne Žmur rukou. „Každej večer na fotbal? Jako to kecáš,“ říkám a Žmur přizná, že kecá, protože se dívali i na horrory.

„Ani poslední den nebyla žádná diskotéka, jo? Kdy jsi šel spát?“ zaregistruju svou vrozenou ženskou bystrostí potlačované zívnutí.

„No, jako včera jsme šli spát v půl pátý a byla i diskotéka“ přizná Žmur barvu a já si skoro oddychnu, že aspoň něco funguje pořád stejně a jsou to hormony.

„Ale na tý diskotéce byly jen holky od nás a z béčka a my jsme s klukama byli ve vedlejší klubovně na telce. Hrál Milán proti Liverpoolu, super zápas. Pár holek pak přilezlo jako co bude, ale nebavilo je to, tak zas vysmahly“ pochvaluje si Žmur a já si říkám, že i u nás jsme měli naše třináctiletý spolužáky za beznadějně blbý joudy… ale dnešní holky to mají nejspíš ještě horší!


Lyžák 2030/ Giphy




neděle 18. února 2024

Requiem za spodní šestku

 

Víte, co by se mělo zakázat? Návraty z dovolených a časový pásma, protože z toho nikdy nekouká nic dobrýho.

V Kostarice je o 7 hodin míň, takže když jsme se v úterý vrátili někdy kolem 4 odpoledne domů (samozřejmě bez kufru, který si dopřával prodloužený volníčko na zavazadlovým pásu v Curychu), tak jsem šla s pocitem hrdiny ještě na večerní tréning. Jet lag? Prosím vás, to je jen pro děti a vořezávátka…

Názor jsem změnila ve středu v 7 ráno, což bylo v mým osobním časovým pásmu jako vstávat a jít do práce o půlnoci.  Ten den byl jak v životě čerstvého lobotomika – můj mozek mezitím z oblíbených záložek vyřadil skoro všechny hesla i tváře kolegů a ušklíbal se dokonce i nad obědem v 5 ráno. Tenhle den jak kamínek (ze hřbitovní prsti) dokonala plánovaná preventivka u zubaře.

Ale ještě moment, tohle téma potřebuje vsuvku na téma moje zuby. Tady ji máte:

Kdybych se svý kariéře věnovala jako mým zubům, tak už řídím tři firmy a dva soukromý tryskáče. Mít v pořádku zuby u mě byla tak trochu pubertální vzpoura (to koukáte, proti čemu všemu lze revoltovat, co?) a trochu experiment, jak daleko můžete přečůrat genetiku.

V obou větvích naší rodiny měly svoje zuby tak maximálně školáci, babička už na svý svatební fotce hrdě ukazuje světu svou fungl novou protézu. Posílena rodinným prokletím mi máma neustále kladla na srdce čištění zubů – až jsem si je fakt začala čistit dvakrát po sobě a nechala si je srovnat. Máma mě pak rodinným návštěvám předváděla jako novýho otroka na sklízení bavlny: „Podívejte na ten dokonalej oblouk! Všechny zuby pravý!“

Mám čtyři plomby, převážně z dětství. Na preventivky a dentální hygieny chodím 2 x ročně, používám fluoridový želé, mezizubní kartáčky a zubní trysku a je mi to k čemu? Konec vsuvky.

Asi před pěti lety jsem si nechala jednu amalgámovou plombu z dětství vyměnit za bílou (slibte mi, že tuhle kravinu nebudete opakovat). Tehdejší zubařka mi to udělala blbě, zanítila se mi zubní dřeň a spodní šestka zanedlouho umřela v takových bolestech, jako když vás srazí motorka a vy čekáte další 4 dny na kraji chodníku na smrt a můžete si na to vzít tak maximálně Ibalgin.

To bylo poprvé a naposled, co mě bolel zub. Novej zubař nebožce Šestce vyčistil kanálky a hermeticky ji uzavřel, takže mám od tý doby v puse zdechlinu, co se ale navenek tváří zdravě a angažovaně, stejně jako já v kanceláři.

Novej zubař při preventivkách taky přehnaně opatrně kontroluje Šestčin rentgen, což připadalo jako předposraný i mě – co se může na mrtvým zubu pokazit, žejo. 

A ono může, například to, že ta hermetická náplň v něm přestane těsnit a kdesi dole pod zubem si mezitím bakterie udělají novej Klondike.

„Haló, nespíte nám tady?“ probudil mě to odpoledne neklidný hlas zubaře právě včas, protože jsem na tom položeným křesle zvolna upadala do dřímoty. „Máme tady problém“, mračí se nad mým rentgenovým snímkem.

Abych to zkrátila, buď můžu zaplatit zhruba desítku za reendodoncii, což je poslední pokus, jak Šestku zachránit. Úspěšnost tohoto zákroku je průměrně 60 %. Takže je to stejný, jako si o tu desítku zahrát skořápky - jen v případě prohry platím za další řešení hned a v případě výhry se to může znovu podělat kdykoliv, takže zaplatím za další kolo stomatologických zásahů až později.

Anebo můžu jít rovnou do můstku nebo implantátu, oboje tak nějak v ceně ojetýho auta. Asi dozrál čas splácet dluhy genetice. A ušlý zisky zubařům.

Vlastně jsem ještě zapomněla na třetí možnost:
Vyřešit si to sama!


úterý 6. února 2024

Vrať ten cukr, hajzle!

 

Dneska to nebude o lidech, ale o našich příbuzných. Ne, o strejdovi Kudrnáčovi už víte všechno. Myslím tím opice.

Když se někdy před půl rokem naše děti dozvěděly o velký zaoceánský výpravě, byl v podstatě jejich jedinej zájem zúžen na volně žijící opice. Můžete jim tisíckrát nabízet jedovatý pavouky, hady, kolibříky nebo motýly přes celou ruku – ale tyhle všechny ohrožené druhy jsou v optice našich dětí jen předskokani na koncertu Billie Eilish.

V pralesní chýši jsme se ptali místního rangera, jestli jsou v okolí opice. „Proboha, jen to ne“ pokřižoval se. „Jo, ty potvory tady lítaj po pralese, ale k nám naštěstí nelezou. Abyste tomu rozuměli, mám fakt rád zvířata, ale vopice, to by byl náš konec,“ ukázal na svou otevřenou kancelář a jídelnu jen pod střechou z plechu.

Ze samoty jsme přejeli do poslední etapy vejletu, což je pacifický pobřeží Kostariky. Oproti klidu a láci provinčních městeček jsou tady surfařský centra, noční kluby, šlapky a hluční plážoví prodejci kokosů, který večer vystřídá diskrétnější směna dealerů kokainu.

Naše děcka jsou nadšený, protože z alternativního cestování za pár šupů jsme se ocitli v realitě zmrzlinových stánků, suvenýrů…a opic.

Opice jsou totiž místní holubi. Když jsou v pralese, tak si dávaj sakra majzla na to, aby nebyly spatřeny. Sednou si na vrcholek stromu a vřeštěj, aby byly děti nasraný, že je ZASE neviděly.

Přímořský opice žijí v rezervaci hned vedle našeho hotelu. Tam žijou oficiálně a jen proto, aby za jejich fotky mohli turisté platit 16 dolarů za vstup. Počet lístků do rezervace má denní limit, takže většinu vykoupí místní turistický agentury a přeprodávají je pak amíkům s přirážkou za 60 dolarů, uvedený čísla nejsou výplodem mý fantazie. Děkujeme, nechceme.

Náš pokoj je na pavlači a za sousedy máme Gertrudu a Hanse, německý manželský pár tak kolem šedesátky. Hetruda (po vzoru Brangelina –  Brad Pitt a Angelina Jolie) většinu času sedí u stolku venku, popíjí pivko a mastí karty.

Co o Hertrudě dále víme celkem najisto, je nenávist k dětem – zejména k těm, který mají po týdnu odříkání k dispozici bazén. Žmur a Čičman se vrátili do prenatálního prostředí dělohy a když neplavou v oceánu, tak jsou naložený v bazénu, jako dvě zkrabatělé, hlučící okurky.

Hetruda pak přes jejich výskání zřejmě pořádně neslyší, kdo vynáší eso a kdo zavírá, takže se dramaticky zvýšil počet vypitých lahví piva a německých nadávek drmolených zpod statných bavorských knírů Hanse.

Opice jsou vychytralý. Třeba už dobře ví, že většina hostů včetně Hetrudy chodí po snídani plavat do moře. Ale nepočítaly s tím, že naše děti musí ráno chodit „do školy“, čti otráveně se na hodinku zabořit do svých učebnic a sešitů.

Což bylo přesně to časový okno, kdy jsme se stali svědky zločinu. Začalo to nevinným zvoláním Čičman od dělení dvouciferným číslem: „Podívejte, OPIČKA! A blízko!“

Ta opička byl kapucín, šéf gangu, co šel očíhnout terén. Seděl na zábradlí pavlače, nezúčastněně se drbal na koulích a ve svém malém, ale výkonném mozku poměřoval naši nebezpečnost. 

Nakonec nás ohodnotil na nízké riziko, protože něco ošklivě zavřeštěl do rezervace a přes nízký plůtek se přehouplo pět dalších chlupatých gangsterů. Děti byly opilé nadšením a freneticky pištěly, což spolu s vřeštěním opů vyvolávalo úděsnou kakofonii mezidruhového setkání.

„Jdou k nám, jdou k nám!“ plácá se do stehen Žmur a není to tak docela pravda, protože gang jde VEDLE. Zkušeně zalomcuje dveřmi Hetrudy, které nejsou zamčené a celá pětka zkušeně vbíhá dovnitř.

Zůstali jsme konsternovaní. Přes odpudivost Hansova knírku a Gertrudy ječivých sykavek jsou to příslušníci našeho druhu. Já chci jen dokumentovat, Emova morálka káže zasáhnout.

„Vrať ten cukr, hajzle!“ rozmachuje se Em sandálem, když šéf kapucínů vítězně vybíhá s krabičkou hotelových cukříků. Z pokoje se ozývá činorodé drancování a za chvilku vybíhá zbytek zločinecké organizace.

Na podlaze pokoje vidíme poházený věci a vysypaný zbytky Gertrudina salátu od stolu až ke dveřím. Takhle nějak to musí vypadat, když ráno Mick Jagger opouští svý apartmá a odjíždí na další turné.

Opice na Emův sandál reagují pouze vyceněným zažloutlým chrupem, jdou si ještě výsměšně otřít zadky do našich ručníků a teprve potom zmizí i s krabičkou cukříků v hloubi svý rezervace. Pak že není cukr droga.

Později jsme Hertrudu zastihli před apartmánem poněkud neklidnou. Em sice pohotově přispěchal s historkou o opicích, ale Hans se na to úplně netvářil. „Opice? Ty jsme tady ještě neviděli!“ syčela Gertruda a vsaďte se, že chtěla dodat „na rozdíl od těch vašich fracků“.

Nakonec se fotodokumentace ukáže jako jediný důkaz, který zachránil naši čest. A taky od tý doby zamykáme na dva západy, i když jdem jen dolů pro kafe. Pura vida!












čtvrtek 1. února 2024

Kostarika: Pura vida a tajemství streetfoodu

 

Kouřící bůh Maximón je sice z Guatemaly, ale pěkně vystihuje místní náboženskou fusion a podle mě by měl slušný šance expandovat jako modla do celý střední Ameriky – kdyby na to měl ambice. Ale nemá. Stačí mu zásoba doutníků, rumu a obdivu místních. Tady je totiž i nesmrtelnej život krátkej, tak proč se nudit v ráji. Zvlášť, když už se v jednom narodíte i za pozemskýho života.

Maximón je sám o sobě fusion. Vznikl totiž z mayských bohů, Jidáše, svatýho Petra a španělskýho conquistadora, což mu dodává oproti tradičním božským vůdcům nepopiratelný koule. Jen si představte ten večírek, co předcházel jeho početí.

Však je taky jeho soška oděná do nejfajnovějšího hedvábí a v puse má tlustý cigáro. Maximónův příbytek zdobí ovoce a pestrobarevný elektrický blikátka. Když se mu chcete zavděčit, mezi jeho nejoblíbenější obětiny patří cigára Payaso a rum Venado. Pokud od něj potřebujete splnit svý tajný přáníčko, přece nebudete šetřit na nekvalitním kuřivu a laciných lihovinách.

Po svým boku má Maximón figurky svých ochránců a až na konci jeho týmu bodyguardů místní postaví figurku chudáka Ježíše a křesťanských světců. Jestli znáte ten klasicky ztrápenej ježíšovskej pohled, tak teprve tady, ve svatým doupěti Maximóna dává smysl, pokud tedy máte smysl pro sarkasmus.

O letadle jsem vám už vyprávěla ústřižky v komentářích a ani s několikadenním odstupem jsem nezměnila názor na to, že nejlepšími společníky aviatického neurotika jsou vřeštící mimina a zapařenej zadek staršího pána na vedlejším sedadle, kterýmu neříká pane ani žádnej deodorant. 

V týhle sestavě se smrt po pár hodinách stane vaším objektem touhy – holkou, o kterou usilujete, ale ona o vás nejeví sebemenší zájem. Nestojíte jí ani za škádlivý turbulence a jestli si pro někoho přijde, bude to ten chlap vedle vás, kterej umře na akutní příhodu zpocenosti.


Národní heslo Kostariky je „pura vida“, čistý život. Sedne. Ať je to plavání v divoký řece, sprcha pod vodopádem, mravenci v toastu ke snídani nebo místní, co snad ani neumí bejt nasraný. Po třech dnech jen namáhavě lovím v příslušných mozkových závitech heslo do notebooku. Ty strašně důležitý pracovní věci, co jsem s nima stresovala před odjezdem? Žádný nejsou.

Největší ranec jsme utopili v letenkách a za půjčení auta, zato tady už jedeme ve standardu odpovídajícím námezdním dělníkům z Hondurasu. Reporty z resortů nebudou, zato vám můžu říct něco o místním streetfoodu.

Malý voňavý bistra se tu jmenují sodas, podle toho, že nemají licenci na prodej alkoholu. Takže ke svýmu poctivýmu burritu dostanete maximálně krystalicky ledovou limču, ale o nic jinýho ve 28 stupních stejně nestojíte.

Nejlepší sodas na světě jsme objevili kousek od kakaový plantáže v místní střediskový vesničce. Byla tak málo turistická, že když šel Žmur ráno „pro rohliky“, tak se k němu na cestě přidala místní babička a celou dobu až do suproše do něj hučela něco španělsky. 

Žmur se jen usmíval a přikyvoval, protože tenhle jednostranný styl komunikace zná už od mý mámy – a spolehlivě to zabírá na všechny starší ženský napříč kontinenty.


Večer jsme šli po treku do tý místní sodas, hladoví jak vlčáci. Babička kolemjdoucího Žmura identifikovala ze své tropické zahrádky a přivolala celou rodinu, abychom si mohli všichni navzájem zamávat. Pura vida.

No, ale to vlastně pořád nevíte to nejlepší o tom bistru. Šéfuje tam takovej kulaťoučkej chlapík spolu se svou ženou a je to pro mě nejlepší model gastro byznysu. Nemluví totiž anglicky.

Takže na nás kulometnou španělštinou vybalí, co má ten den v lednici. Dokážeme z toho odvodit tak čtvrtinu. Pán se podrbe za uchem a řekne nám v překladu „Chmmm, jak tak na vás koukám, to by vám mohlo chutnat tohle“ a zmizí u sporáku, aby vám osmažil kousek banánu. Strávnící jásají, což mastršéfovi dodá další inspiraci.

„Vím, že mi nerozumíte ani za mák, ale mám tady staženou vopici, libovoučký masíčko. Tak já vám z těch banánů udělám bramborák, na to dáme tu vopici a posypem to sejrem, co myslíte? Tunou sejru a majonézy.“

A žádný vodfláknutí, ten pán s láskou maže každej kousíček fazolovou pastou a až dojemně pečlivě aranžuje koriandr. Pak běží do domku naproti, protože si vzpomene, že mu na stromě rostou nějaký šílený plody, který musíme ochutnat – tak nám je oškrábe a naservíruje. Teprve pak se svou ženou opře o sporák, založí si ruce a spokojeně se dívají, jak to do nás všechno padá.

Uznejte, nedali byste si radši tohle, než předvídatelný knedlo-vepřo-zelo z meníčka? Navíc žaludek a střeva se tváří, jakože oukej, ještě přidej, neboj se toho! Jedinýho, čeho se bojím, je nadváha, která je místním standardem (zkuste jíst měsíc všechno smažený, s fazolema, nachos a kýblem majonézy…).

Zas musím říct, že se tady místní pupky, zadky a stehna nosí hrdě. Zatímco v Ománu jsem si připadala podle odsuzujících pohledů místních žen oblečená jako děvka, i když jsem byla zahalená od ramen až ke kotníkům, tady prakticky neexistují kombinace, co by mohly někoho urazit. Vážíš sto kilo a nosíš tygrovaný šortky a neónově růžovou podprdu? Oukej, ještě přidej, neboj se toho!

Pro dnešek už přidám ale jen pralesní vodopád, ve kterým se můžete koupat úplně sami a nahatý. Pura vida!



Streetfood na přání


Hledej štěně





čtvrtek 25. ledna 2024

Odvážnej strejda Kudrnáč

V léčbě úzkostí jsou důležitý milníky. A mě jeden z nich mě čeká už za 4 dny.

Psice, česká špička ve strachu z létání, se na rekordních 15 hodin zavře do letadla s lidma, který sice nezná, ale určitě se mezi nima najde šťoural, co mu po přepočítání nebude sedět počet šroubků na křídle Boeingu. Takže si zase všichni vystoupíme a já se budu nekontrolovaně třást ještě o 4 hodiny dýl, než nám přistaví řádně zašroubovaný náhradní spoj.

Nejspíš na palubě nebude chybět ani další posera se stejnou diagnózou, který bude vykřikovat „všichni tady umřeme“ při každý malý turbulenci. Tentokrát rozhodně nebudou chybět ani naše děti, pro který to bude první velkej vejlet, kdy bude oběd v ceně letenky, takže si budou před letuškama cpát plastový nádobí do kapes a vypijou veškerou colu na palubě, kterou mají doma zakázanou.

Myslím, že mě nikdo z vás nemůže obviňovat, že bych se strachem z létání nebojovala různými prostředky. Zkoušela jsem dechové techniky, modlitby a dokonce i Neurol, po kterým jsem si málem překousla jazyk a po přistání jsem vypadala jako Dáda Patrasová, když vystupuje z nabouranýho auta a sebevědomě se při chůzi přidržuje plotu. Tak takhle už ne.

Pro tentokrát jsem se rozhodla inspirovat pozitivními vzory v rodině, který my, a teď pozor, máme! I když jsem vám o nich ještě nikdy nepsala, protože největší čtenost mají beztak příběhy o tom, že mám herpes, babičku, co vyvolává duchy a mámu, co dělá ostudu v restauracích. Sáhněte si do svědomí.

Ale abych neodbíhala, náš rodinný vzor odvahy a pozitivní energie je strejda Kudrnáč. Vlastně jsem na světě díky němu, což není otvírák na téma komplikovaných příbuzenských nevěr.

Strejdu totiž sbalila ve Špindlu mámy mladší ségra a bylo to bingo. Jak už asi tušíte z návodný přezdívky, strejda vypadal trochu jako Matuška, trochu jako Mitch Buchannon a trochu jako pánská odpověď na Barbru Streisand. V době, kdy letěla trvalá a růže z Texasu, byl můj strejda divoce kudrnatý od hlavy až k patě, vyučoval lyžování, šmelil v autodílně, nosil džíny a kovbojskej klobouk. Moje babička nad ním ohrnovala nos-jako kdyby si teta přitáhla domů bizona, naprosto nepraktické stvoření pro život na maloměstě.

Máma v záchvatu sourozenecké rivality přehodnotila svůj dosavadní vlahý zájem o opačné pohlaví a do měsíce si našla tátu-s rovnýma vlasama, nudným stálým zaměstnáním a vyžehlenejma pukama na tesilkách. S Kudrnáčem měl společný pouze to, že to byl chlap a babička z nových pořádků dostala cukrovku. Aspoň to na to svalovala.

Když měla později teta s Kudrnáčem první děcko, do roka jsem se mámě narodila já. Jak vám říkám-jsem na tomto světě jako důkaz, že máma měla problém připustit, aby byla její mladší ségra v něčem dlouhodobě lepší. Když o tom tak přemýšlím, možná je pro život přece jen bezpečnější zůstat u imaginárních sourozenců.

V něčem měla ale babička pravdu, a to v tom, že se strejda absolutně nehodil pro život v našem Zapadákově, obzvlášť v období normalizace. A tak se jednoho dne teta s Kudrnáčem nevrátili z dovolený v Jugošce a když babička v inzulínovým šoku odemkla jejich byt, našla na stole dopis na rozloučenou.

Pár načmáraných omluv a plánů do budoucna za železnou oponou. Kudrnáč zná ve Švýcarsku lidi, co se o nás postarají… V tomto ohledu měl táta jen kontakty na myslivce a milicionáře, takže soutěž o lepší život máma zdánlivě definitivně prohrála.

Což je diskutabilní, protože já jsem strejdu poprvé viděla až v ranejch devadesátkách, kdy se na chvíli vrátil vybudovat v našem maloměstě pobočku svýho impéria-bazar s použitým zápaďáckým zbožím (čti s odpadky, za který se tady platily horentní částky, protože to mělo ten esprit svobody a strašnýho pokroku). Zůstaly po něm dluhy a nedlouho potom se s tetou rozvedl, protože kromě nových kšeftů neustále rozjížděl i nový vztahy, a kromě dluhů po něm zůstávaly taky zlomený srdce a děti. Máma skórovala 1:1.

Poslední zprávy, který o Kudrnáčovi v naší rodině kolovaly, byly o tom, že odletěl zas oceán se svou tehdejší nejnovější partnerkou začít novej život.

Ale jak už jste si určitě bystře všimli: od určitý části příběhu jsem si tady pod sebou podřezala větev. Protože jediný, v čem bych vlastně chtěla Kudrnáče reálně následovat, a to je nebát se vlízt kdykoliv do letadla nebo jakýhokoliv jinýho dopravního prostředku (kromě vlaku, v tom jsem jako Kim Ir-sen). Takže to raději ukončíme dvěma otázkami: Jak se mají vaše černý ovce rodiny? A co vám zabírá na strach z lítání?

Říkal tady někdo Mitch Buchannon?/ Giphy


čtvrtek 18. ledna 2024

Kurva se mámě neříká

Rodinné konstelace pohledem nováčka

Pamatujete na partnerskou diskomfortní výzvu? Nedávno na ní přišla s Emem zase řeč, že bychom si na sebe mohli vymyslet nový pasti. „Nejdřív se ale nabízí zrecyklovat ty starý výzvy“ navrhl Em. „Co kdyby sis šla třeba taky vyzkoušet rodinný konstelace a jaký to je bejt v místnosti plný plačících lidí?“

Tak jsem se rychle přihlásila, dokud mi to přišlo jako super nápad. Já totiž mám materiál, se kterým můžu směle vyrazit na podobný akce, aniž bych si připadala jako lepič papírových modelů z ábíčka na profi modelářských výstavách, kam se chodí pyšnit Galahad a lobo.

Materiál se jmenuje imaginární sestra a už jsem vám o ní určitě vyprávěla. Tahle vzpomínka je z mých 5-6 let:

Jsme se ségrou na zahradě. Zachraňujeme spolu včelu, která spadla do nádrže na zalívání zahrady. „Mně určitě píchne“ bojím se, protože z naší dvojice jsem vždycky ta, co trochu vyšiluje. „Nepíchne, musíš ji takhle podebrat listem“ vysvětluje mi trpělivě ségra.

Má blonďatý dlouhý vlasy, modrý oči a skoro nikdy jí nejsem na obtíž. Jednou bych chtěla být jako ona. Tak jí to taky řeknu, a pak si všimnu, že na mě zase divně civí sousedka z vedlejší zahrady. „Je lepší bavit se, aby to nikdo neslyšel“ mrkne na mě spiklenecky ségra a má samozřejmě zase pravdu, protože telepaticky to umíme úplně stejně.

Pak jsem začala chodit do školy a ségra někam nenápadně zmizela, takže se s ní nešlo bavit ani nahlas. Vlastně jsem si na ni dlouho nevzpomněla vůbec. Dokud mi jednou už jako dospělý máma v nějakém neobvyklém záchvatu důvěrností neřekla, že několik let před mým narozením prodělala na začátku těhotenství samovolný potrat. A že si myslí, že by to byl kluk, ale to si o mě (coby o plodu) myslela taky. A já zas vím, že to měla být holka. Moje blonďatá starší ségra přece!

Em to zhodnotil jako dobrej matroš na rodinnou konstelaci, ale já se v Den D vysrabila. Znáte ten vtip, jak se zlatá rybka ptá psa, jestli chce fakt jen hodit míček? Co když budou ostatní lidi odcházet s výherními čísly do sportky? Invalidé odhodí berle? 

Ale pak jsem dospěle usoudila, že by mě prachy jen zkazily, že mám nohy zdravý, a že si aspoň nějakýho sourozence prostě zasloužím. Vy byste snad nechtěli získat zpátky někoho, s kým se můžete bavit telepaticky? Tak vidíte.

--------------------------------------------------------------------------------------

V potemnělém studiu mě vítá paní Ilona, padesátnice s ostře řezanými rysy. „V kuchyňce si udělej čaj a sejdeme se v hlavním sále“. Je nás tu okolo 15 a mnozí se bouřlivě vítají jako staří známí, z čehož usuzuji, že konstelátoři jsou asi obdobou improvizátorů, tanečníků bachaty a dalších okrajových kroužků pro dospělé.

Jenže na tréningu improvizace nespotřebujeme 10 rodinných balení papírových kapesníků, které paní Ivona jako master of ceremony rozestaví po celé místnosti. Jedno balení přistane hned přede mnou. 

„Na konstelacích pracujeme s energiemi rodiny, a to i hluboko do minulosti“ vysvětluje nám Ilona na začátku. Do rodiny se počítají i nenarozené děti a zvláštní pozornost mají černé ovce – násilníci, karetní hráči, vrazi. Ten, kdo si postaví svou konstelaci, si jako zástupce jednotlivých členů sám vybere lidi v sálu.

„Potom už to půjde samo, budete vědět, co dělat“ kývne Ilona na nás, konstelační novice. Jsme jen tři, zbytek všechno zná. Chlapi jsou tu taky jen tři a jdou na dračku. V konstelacích hrají přítomným ženám manžele, kamarády, táty a milence. „Na závěr budete opakovat slova po mně, tím se konstelace uzavře a zahojí. Může to pracovat až půl roku.“

Já jsem se jako konstelační panna nejdřív chtěla jen dívat, ale chytla jsem vedlejší zápornou roli hned v první konstelaci na téma: Můj manžel má milenku. Postavila jsem se k boku pána, kterého jsem měla milovat a vlastně jsem se nemusela ani moc snažit: něco se dělo. Věděla jsem, že přesně o tenhle bok mám eminentní zájem.

Jenže postupně byly do konstelace přivolaný taky děti a příbuzný, a najednou jsem přestala být na koni. Naopak jsem cítila tak hluboký opovržení ze všech stran, až se mi z toho udělalo regulérně špatně od žaludku. Mimochodem, nebyla jsem sama – při konstelacích lidi nejen brečí, ale taky se odbíhají na záchod vyzvracet. Nekecám.

Podruhý mě zatrnulo, když si zrovna mě vybrala do hlavní role sympatická slečna s panickou poruchou. To jsem ji musela pogratulovat ke skvělé volbě zástupce nahlas, protože jsem si přitom na rozdíl od milenky zažila i svoje vlastní téma.

--------------------------------------------------------------------------------------

A právě tohle konstelacím nemůžu upřít: NĚCO se děje. Fakt. Ale:

Jedna věc je, že se děje nějaký proces. Druhá věc je ale to, jak jste při něm ošetřený. Skočit si bungee jumping je silnej zážitek i s agenturou, co šetří na kvalitním laně. Ale možná si tam dole natlučete.

Jestli to tady čte F., tak se jí bude otevírat psychoterapeutický nožík v kapse, když vám sem napíšu profi diagnózy jako: „váš manžel nemá (klinicky potvrzenou) depresi, to je jen zástěrka pro to, že je línej zvednout se z gauče.“

Nebo „musíte se rozejít, protože vaše partnerka nemá dospělý vztah se svou matkou a nemá pro vás v životě prostor.“ Co když se fakt rozpadne vztah, jen proto, že jste si za sebe vybrali zástupce, co v dané konstelaci „nic necítí“?

A taky si teda říkám, že pravidelní členové by měli mít po pár seancích život vyladěnej do posledního puntíku, protože na konci vám Ilona poradí, co máte nahlas říct, „aby se to ve vesmíru uzavřelo“:

 „Miluško, řekni teď své zástupkyni matky: Kurva mami, nech mě konečně žít svůj vlastní život a starej se o ten svůj.“

 „Ehm, nech mě žít svůj vlastní život…“

„No, ale opakuj na začátku „kurva“, jak ti to říkám. Nebo řekni aspoň do prdele.“

 „To nejde, dyť je to máma…“

Ale vyladěnej život tady má málokdo. Naopak jsem si za ten večer vyslechla tolik šílených lidských osudů, že pokud je tohle všechno pravda, měl by většinu z nich řešit spíš terapeut. Možná i policie. A zároveň chápu, proč na terapii nejdou. Možná nestojí o nálepku. Možná se nechtějí svěřovat, "léčit", nebo prostě nenašli toho pravýho - jako já. 

--------------------------------------------------------------------------------------

Po poslední konstelaci jede závěrečný kolečko. Jak se kdo cítí? Někdo je unavený, většina lidí ale cítí úlevu. Někteří přímo euforii.

Nandali jsme to společně všem záletným manželům, domácím násilníkům a vlezlým matkám, co svým dospělým dětem kecají do života. 

Tihle všichni tam venku to sice ještě neví – ale až se paní Miluška vrátí domů, bude se na svou mámu dívat jinak. A když se jejich vztah nezlepší hned, pořád běží půlroční záruční lhůta. Ve vesmíru už je to přece zařízený.

čtvrtek 11. ledna 2024

Mýval a pradlena

 

Víte, jak se pozná, že jste s někým fakt jin a jang, rub a líc, jahody a šlehačka? Ne, fakt to není dosažený stupeň vzdělání, a dokonce ani společný ascendenty ve Střelci. Pozná se to v prvním společným bydlení a odborně bych to nazvala vzájemnou úklidovou kompatibilitou.

Neskrývá se pod tím nic jinýho, než potřeba, aby partner vykonával činnosti, který vám nejdou, nebaví vás, nebo se jich rovnou štítíte. Nebo všechno dohromady. A ten druhej v nich má upřímnej zájem, srovnatelný s pocitem při olejový masáži chodidel.

V tomhle ohledu jsme s Emem dokonalej pár, i když to samozřejmě má svoje trhliny.

Já peru, věším a rovnám věci do komínků. Připadá mi, že v naší domácnosti se dvěma věčně špinavýma dětma vznikají neustále nové příležitosti, jak si pořádně zaprat. Ale když jsem nedávno nakládala třetí pračku věcí, prolétla mi hlavou myšlenka, že jednou děti vylétnou z hnízda – a v tom případě nejspíš začnu pravidelně prát taky pokojovky a Puďase.

Myslím, že tam někde na druhý straně internetu sedí někdo, kdo má stejný hobby, tak si to shrňme: praní je psychoterapie. Nejdřív vytřídíte věci, který potřebují vyprat. Je to pochopitelně tričko ze včerejšího tréningu, kde jsem nechtěně urazila transsexuály a pak se za to styděla. A spoustu špinavýho oblečení našich dětí, ve kterým možná někoho zabily, protože nechybí ani zaschlá krev na rukávu Čičmaniny mikiny.

Naházíte to do pračky. Chrstnete na to aviváž, jako farář svěcenou vodou, a otočíte čudlíkem. Takhle jednoduchý a instantní to je. Za hodinku jsou všechny vaše hříchy pryč a vy si věšíte voňavý a čistý prádlo jak v reklamě, abyste si pak poskládali svůj nový život do komínků a začali nový životní cyklus. Lepší. Pochopitelně.

Na druhou stranu mi nikdy nevonělo mytí nádobí. Přijde mi, že pár minut po jídle se i z výborný svíčkový stane mazlavá hnusná hmota, která naschvál zaschne na okrajích talířů. Drhnout to houbičkou je ekvivalent drhnutí kyblíku, do kterýho naše děti blijou, když mají virózu.

Vůbec všechno spojený s tím nádobím tak nějak divně smrdí – a nejvíc houbička. Jestli se někdy fakt dá najít příčina mých panických atak, tak za tím podle mě stojí nějakej vyžilej exponát, kterej obsahuje trávicí enzymy, hnilobu, plísně, tyfus a výkaly. Neptejte se mě, kde se tam vzaly, ale podle smradu tam prostě jsou.

Kdybych žila sama, myla bych nádobí tím stylem, že bych se ho nanosila do vany a polila všechno flaškou Sava. Nebo používala papírový talíře, klidně mě za to vypíchněte oči plastovou vidličkou. Em mi to zakazuje, protože mytí nádobí je jeho guilty pleasure.

Em se při naší zfušovaný rekonstrukci stejně nejvíc rozčílil, když se ho elektrikář ptal, kde bude stát myčka kvůli vedení rozvodů. „My nemáme myčku“ zpražil ho Em tónem, jako když by pan Vasilenko právě urazil jeho matku.

„V pohodě“, řekl tenkrát Vasilenko, co byl úplně splachovací a nepoznal drobné sociálně-komunikační nuance. „Třeba jednou budete chtít, ať tadyk paní nemusí mejt všechno v ruce…“

„My nebudeme mít myčku, NIKDY, rozumíte mi?“ naběhla Emovi tepající žíla na čele. „No dobrý, však jen nabízim, nenutim“ zvedl elektrikář ruce nad hlavu a podíval se na mě s takovým soucitem, až jsem očekávala, že mi nenápadně předá číslo na linku bezpečí, když se Em nebude dívat.

Emova posedlost nádobím má určitě taky svou psychiatrickou diagnózu, protože je například schopný odtrhnout vám lžíci od úst, protože už má zbytek večerního nádobí umytej a vy ho jen zdržujete.

Taky si někdy udělám kafe, nechám ho bez dozoru a jdu ještě něco vyřídit, a pak dost často na lince najdu už jen čerstvě umytej hrnek s vypulírovanou lžičkou úhledně seřazenou v patřičné sekci odkapávače.

Na druhou stranu, kolikrát jsem mu já sebrala tričko, protože se mi barevně hodilo do prací dávky? Kolik jeho ponožek už nikdy nenašlo svou druhou? Vždyť vám říkám, jsme prostě dokonalej pár – až na pravidelný nedoplatky za teplou vodu ve výši ročního rozpočtu průměrný angolský vesnice. 

Co byste si za nic na světě nenechali vzít vy?

Možná jsem to chytla v dětství, tím vysedáváním na skákající tatramatce/ giphy.com



středa 3. ledna 2024

Sexuální výchova

 

Když už jsme minule načli toho Žmura, tak mě napadá ještě jedna věc. Žmurovi bylo na Silvestra třináct. Nebudu vám popisovat oslavu, která je jak vytržená z deníku diabetika, co utekl okýnkem od hajzlu z uzavřeného oddělení do nejbližší cukrárny – jíst, dokud ho neodvezou v bezvědomí.

Jde totiž o to, že ve třinácti se chodí na preventivní prohlídku k pediatrovi, kde cituji „děti mají dostat poučení vztahující se ke zdravotním rizikům a důsledkům souvisejícím se sexuálním životem.“

Máte mě teďka za hysterku, ale to neznáte Žmurovu dětskou doktorku. Myslím, že ve své původní kariéře byla kapitánkou prvního oddělení, nebo minimálně forenzní specialistkou. Když měl Žmur rok a začal chodit ve stylu „zírejte, teď se rozběhnu a porazím jídelní židličku, která mi spadne na hlavu“, začala klást doktorka znepokojující otázky jako: „takže podle vás si vytvořil hematom 50x27 milimetrů nad levou lopatkou při běžné chůzi úplně sám, ano?“ a zapisovala si moji výpověď do složky, kterou určitě jednou týdně posílala na OSPOD.

Na dvouletý preventivce Žmur popletl zvuky zvířátek a měl opruzenej zadek, za což se mi dostalo pozdviženého obočí a pohledu „věnujete se mu vůbec? Nebo si jen lakujete nehty a dítě žije zavřený v ohrádce s labradorem a proto štěká?“

Takže už chápete, že na tuhle prohlídku musíme být připravení. Protože se bude zkoušet z pojmů jako je erekce a genitální bradavice a já chci být aspoň pro jednou matkou, která bude odcházet s nominací na rodiče roku.

A zároveň jsem matkou, jejíž vlastní sexuální výchova patří rozhodně mezi zanedbané případy, které by v OSPODu visely na nástěnce minimálně měsíc.

Když mi bylo pět, bral si mě děda občas po školkovým obědě k sobě domů. Děda měl svý vlastní rituály. Mezi nima bylo to, že si chodil sám po svým obědě zdřímnout. Nejdřív se tedy se mnou podělil o svý mastný kotlety se zelím, po kterých mi bylo pokaždý na blití, ale zbožňovala jsem to.

Pak mi uvařil granko nasypaný tak do půlky hrnku a na půlhodiny se zavřel k sobě do pokoje, zanechávajíc mě v kuchyni s omalovánkama. Vždycky jsem počkala do prvního rytmického zachrápání a potom jsem naspeedovaná nezvyklým přísunem cukru odhodila pastelky a začala šacovat zásuvku po zásuvce.

Hrála jsem si zásadně s věcma, který nepatří do ruky dětem: řeznický nože, holící sada, lékárnička (jednou jsem experimentálně sežrala dědův prášek na srdce a nestalo se vůbec nic). 

A jednou jsem takhle narazila na svatý grál. Děda měl díky konexím na Západ přístup k zahraniční pornografii, což bylo v osmdesátkách exkluzivní zboží. Díky tomu jsem si mohla ještě v předškolním věku prohlédnout holky v miniaturních podprsenkách bez kalhotek a imprintovat si obrázek všeho, co budu mít a dělat, až budu dospělá.

Když mi o pár let později máma výrazně technicky vysvětlovala, proč bude mít naše kočka koťata a kudy z ní vylezou s výrazem „nevím, jestli tuhle převratnou novinku vůbec uneseš“, dávno jsem už věděla, že sex je mnohem žhavější zboží než těhotenský břicho.

Ale rozhodně jsem nevěděla dost na to, abych se později chovala rozumně a už vůbec ne tolik, abych měla přiměřený očekávání. Což se mnou neprobíral, tadá, nikdo. Rodiče vám prostě jen neohrabaně řeknou to, co už stejně víte a jako bonus se za ně přitom stydíte. 

Jak se to prosím vás dělá ve 21. století, když nechcete, aby bylo (nedostižným) prototypem jen porno konzumovaný s klukama o přestávkách?

giphy.com