Zaznamenali jste za poslední dny
úmrtí Marie Lavičkové? Ikonickou recidivistku
Máňu média vychrlila vedle Macrona ve fitku, černýho kašle a mrazíků, co (jako každoročně)
spálí meruňky.
Kdyby ještě žil Hrabal, normálně
by se do ní zamiloval až po uši. Nebo spíš do poslední klapky psacího stroje, protože uznejte
sami: Dřív nádherná tmavovlasá holka ze spořádaný lékařský rodiny („byla
jsem krásná holka, jen ty oči mně zůstaly“), která později skončila u striptýzu
za pivko a cigáro v nejvyhlášenějších budějovických nálevnách a děkovala
soudcům za to, že může jít zpátky do kriminálu. To prostě nevymyslíš.
„Když mě soudili poprvé za
příživu, tak mi vyčítali, že jsem ještě navíc šlapala, ale já jim na to řekla, že
za to by přece mohli odsoudit ženskou v každým manželství“ zajíká se Máňa svým
charakteristickým smíchem a vaří si ve vězeňské kuchyňce magorák ze tří pytlíků
čaje a tří hrstek tabáku, po kterým se jí odpoledne dobře čte. Jestli si vzpomínáte na sociálně
nevhodnej smích Jokera v metru v podání Joaquina Phoenixe, tak tohle je česká
odpověď. Jen bez Oscara za hlavní roli.
Myslím, že se všichni shodnem:
Máňou s vymláceným chrupem na rozloučenou od prvního manžela a prasklou
dioptrií po facce od návštěvy mámy v kriminále by nechtěl být nikdo z nás.
Stejně ale sklízí hejty – no jak k tomu my poctivý pracující lidi přijdem,
že se o nás nepíše a netočí, žejo?! Za co ty daně teda platíme?
„Hnusná osoba Máňa, která celý
život lže, krade a sedí v lapáku, je tu podávána na stříbře jako celebrita. Mě
osobně uráží, když se z takového parazita dělá hrdina a celý film jsem tlačen k
sympatizování s ní. Ubránil jsem se...“
(čsfd)
Když jsem byla malá, měli jsme svýho
obecního blázna jako každý správný Maloměsto. Skoro bych řekla, že to patří k povinný výbavě, se kterou už může každá nabobtnalá vesnice hrdě vztyčit městskou vlajku:
koukejte, kromě kostela a hospody tady máme zdravotní středisko, základku,
kadeřnici Vlaďku – jo a ten zašmudlanec v křoví je náš obecní blázen. Následuje
už jen razítko a čestný zápis v seznamu měst.
Náš se jmenoval Bláznivej Vašek a
byl to vlastně protikomunistickej odbojář. Vašek žil sám a byl jedinej člověk,
kterýmu bylo legálně a bez trvalých následků umožněno, aby šplhal po sochách (včetně morovýho
sloupu na náměstí) a řvát, že jsou komouši prasata a vrazi.
Vždycky přijela policie a sanitka. Uvědomělí esenbáci Vaška poučili o správné verzi našeho socialistického
blahobytu. Saniťáci mu jen s mávnutím ruky píchli něco na uklidnění a zavezli
ho prospat se domů.
Jedna ze soch byla přímo před naší školou, takže když Vašek začal kázat o přestávce, byl to pro nás jako pan Tau na křídle letadla a zároveň nevyčerpatelný zdroj dětských legend. Vašek jako profesionální storyteller splétal šílený mýty s reálným pohledem na soudruhy v městečku i dál na východ.
Tvrdil, že mu bráchu komunisti zalili
do betonu, když se stavělo nový sídliště a s děckama jsme tam pak jezdili
na kole a dohadovali se, pod jakým z nich asi Vaškův brácha leží. A jestli
náhodou nevykukuje z omítky třeba jeho žalobně namířenej ukazováček.
Vašek je prostě jeden ze vzorů
zapletenej do svetru mýho dětství. Štafetu po něm převzal shodou okolností
jeden z mých kamarádů, kterej s námi jezdil na kole a detektivně zkoumal
pozůstatky Vaškova bratra v betonu.
Nojo, jí se to píše, chtěli
bychom vidět, co by dělala, kdyby takovej byl Žmur nebo Čičman, aha?! Tak o tom žádná,
vážení, byla bych v prdeli úplně stejně jako rodiče Máni, Vaška a všech
lidí, kteří neplatí daně a dívají se na svět... prostě úplně jinak. A my se na něj
můžeme dívat jinak díky nim.
Jako já včera v našem malešickým autobuse, když si proti mě sedla podobně šílená ženská jako byla Máňa a vyprávěla mi tam svoji historku s doktorem.
Nejen, že to byl první člověk za několik týdnů, kvůli
kterýmu jsem si v MHD sundala sluneční brýle, abychom si mohly vidět do očí,
ale upřímně jsem se s ní zasmála přesně tím jokerovským stylem. Kdoví,
třeba ze mě Máňa teprve vyroste!