pondělí 19. června 2017

Island: První tři dny

Byli jsme čtyři: M., já, kamarád Tom a kamarád Honza a vlastně si ani nepamatuju, koho z nás napadla jako prvního myšlenka jet právě na Island. Vzhledem k těmto nevyjasněným okolnostem bych se vůbec nedivila, kdybych to tenkrát řekla z plezíru zrovna já. V každém případě šlo o úrodný nápad. M. koupil letenky a kluci polární vybavení. Já jsem si koupila nové plavky, v nichž jsem plánovala strávit týden v kuse v termálních pramenech a ďábelsky rudý SPF filtr na rty, o kterém tady ještě hodně uslyšíte (na rozdíl od plavek).

Hrozně se těším, až budu jednou zazobaná stařena s vyžehleným ksichtem a kufrem z tuleních mláďátek, která bude letecky cestovat v normálních lidských hodinách. Do té doby se budu potloukat po letištích o půl čtvrté ráno před checkinem nejhorších charterových přepážek, které obsluhují zaměstnanci za kázeňské prohřešky a nevhodné sexuální poměry. V umolousaném letadle vládne nejistota a očekávání. Kolik má kdo spodků, kdy na Islandu naposled sněžilo (minulý týden) a koho to vlastně napadlo? Pocit pohodlí nezajistí ani gay steward Martin, co se po kabině plíží jako pokročilý syfilitik a mechanicky filtruje slabou kávu za tři éčka přes přečnívající košili z krátkých rukávů špatně střiženého saka. Za necelé čtyři hodiny jsme na místě.

Den první: Slunce! Ještě před tím, než nastoupíme do letištního autobusu, přivane takový poryv větru, že se mi okamžitě vybaví všechny ty depresívní cestopisy, které obsahovaly stany rozsápané větrem ulátající směrem k Atlantiku, omrzliny a neutuchající hlad. Kupodivu zbytek prvního dne paří slunce. Lehkomyslně odhazujeme dvoje spodky ze čtyř a rozepínáme si zimní bundy, zatímco si místní kluci kopou na trávě balón v tričku a trenýrkách jako u nás. Je deset stupňů a v autopůjčovně si vyzvedáváme Dacii Duster. Podle jizev a bouchanců půjde o holku do nepohody.

Den druhý: Pustina. Také ráno svítí slunce, což povzbudí morálku celé skupiny i přesto, že se v tom vichru nedá pořádně uvařit ani čaj. Po návštěvě gejzíru společně s plným autobusem korejských turistů v bačkůrkách se rozhodujeme pro průjezd vnitrozemím, označovaný v průvodci jako riskantní a zaměstnanci autopůjčovny potom za zcela bláhovou myšlenku, která by nás jistě svévolně nenapadla, ale pro případ je vhodné zmínit, že na tohle se pojištění rozhodně nevztahuje.

Prvních pár kilometrů je fascinujících. Jedeme čtyřicítkou po štěrku a připadáme si jako vozítko Curiosity na první procházce po Marsu. Jsme sami a podle informací v průvodci tenhle stav může trvat klidně dva dny. Potom nás předjedou dva offroady. A v protisměru potkáme Poláky v malém Fiatu (?!). Dojde nám, že s turistickou sezónou na Islandu nebudeme sami už nikdy.

Den třetí: Teplá voda a tvrdý alkohol. Turistické (dez)informace o tom, jak je na Islandu proměnlivé počasí, odhazujeme do stejné škatulky jako lidové pranostiky a urban legends. Už třetí den svítí slunce, v důsledku čehož máme všichni spálené ksichty a hejskovsky jsme odhodili zimní bundy do zavazadlového prostoru. Vítr je stále svině, málokdy se podaří vodu dovést aspoň na okamžik k bodu varu a tak si užíváme raw delikates jako je křupavá instantní polévka zalitá vlažnou vodou a písečnatých kaší.

Míříme do Kjollur, které na mapě vypadá jako impozantní město, oplývající bankomaty, diskontními potravinovými řetězci a liquer storem (na Islandu je dodnes částečná prohibice, takže ve standardním pojetí obchodu ne/koupíte maximálně 2% pivo v přepočtu okolo sto českých korun.)

Kluci odhodili zábrany a díky slabé ozónové vrstvě zažívá moje rudá pomáda na rty boom i mezi pánskou většinou. Na recepci kempu Hveravellir se tak přijíždíme ohlásit jako taneční skupina transsexuálů. Recepční pro nás má dvě špatné zprávy: Naše mýtické město Kjollur je pouze náhorní plošina se dvěma dávno vybydlenými domky. Tou druhou je nabídka europiva se standardní voltáží za 250 Kč za plechovku. To nechceš.

Naštěstí je nedaleko kempu barevná sirovodíková bubláž – a navíc termální jezírko. Odpolední koupel s distingovaným švédským párem je boží. Po osmistupňovém teplotním komfortu je to velkokapacitní parní lázeń.

Za pár hodin v rámci přežití v pustině odpravíme pašovaný kubánský rum a natěšeně se před půlnocí vracíme zpátky ke zdroji tepla. Cestou přibývá prázdných lahví od piv a na místě přetéká lahvemi a lidmi, kteří ale bouřlivě trvají na tom, aby byl pokořen rekord v počtu obsazenosti pramene. Soused Rakušan nás tak na přivítanou opaří horkou vodou chlístající z trubky, potom nás na chvíli převezmou Kanaďani, než se ustálíme v horké náruči černošky z Trinidadu. „Alkohol a termální prameny je jediný možný způsob, jak to peklo tady přežít“, říká nám jediný pravý Islanďan v jezírku a musím mu dát za pravdu, že obojí zajišťuje mnohonásobně lepší komfort, než spacák do -30.


Pár ochutnávek:


Pustina

Smrad zkažených vajec...ale teplo!

Červánky při návratu z nočního koupání kolem půldruhé ranní.


úterý 6. června 2017

Den dětí a maskovaná palčivá témata současnosti


Nevím, kdo přesně přiděluje mezinárodní svátky a tahá za nitky, ale očividně je to někdo napojený na silné dětské lobby. Nestačí Vánoce, papundeklový Ježíš v jesličkách a nafouknutá bříška z kradeného cukroví. Nestačí dětská narozeninová oslava, po které najdete na zdi čokoládový negativ všech dvaceti obtisklých kamarádíčků. Nestačí kterákoliv jiná oslava klidně i cizích lidí v parku, kde vyjedí šunku z rautu. Potřebují vlastní svátek, který je v naší školce vnímán něco jako oslavy čínského nového roku, nebo karneval v Riu. Týdny před vypuknutím se na nástěnce ocitají žádosti o odvšivení a originální kostým. A pak to tak nějak zapadne a jako obvykle se ocitám mezi záškoláky, kteří podcenili přípravu.

„Emmm, ten kostým!“ zhrozím se odpoledne před akcí. Naštěstí jsem nedávno ve frontě v déémku kromě vleklých problémů se zakloněnou dělohou odposlechla i tajný tip na bazar s dětským karnevalovým oblečením a neštítím se ho použít.

Za dvacet minut přešlapujeme ve vetešárně „vše na váhu“. Personál bazaru je výkladní skříní celého podniku a nepřímým vodítkem, že v převlékacích kabinkách bují obchod s bílým masem. Háčkovaný svetřík prodavačky A probodávají kornouty špičaté podprsenky. Spodek plandající pleteniny nekompromisně zmuchlala do ustřižených ultra šortek z plesnivé jeansoviny. Prodavačka B je obalená jen do růžového župánku a bojíte se za ní trapné, ale neodvratné chvíle, až vetchý pásek rupne. Na zdech visí textilní expozice celého 20. století, od tesilových obleků pro pány po potápěčské neopreny. Atraktivní lokalita proti Olšanským hřbitovům může zajišťovat obousměrný profit: v prostorných kabinkách lze na poslední chvíli vyfešákovat nebožtíka, nebo tady střelit jeho zánovní papuče.

„Slyšela jsem, že prý tady prodáváte karnevalové oblečení“, otevřu small talk se špičatýma prsama a vzápětí doufám, že si to nevezme osobně. „Dětské“, dodám tedy pro jistotu. Prodavačka A propočte v řádu milisekund mou konfekční velikost i věk a zájmy dětí a odpoví: „Jó, měli jsme. Ale chápete, tady to frčí“, rozmáchne se od prázdných regálů po jedinou shrbenou stařenku, která škube knoflíky z povlečení a zrudne, když se dostane do hledáčku špičatých prsou. „Zkrátka je vyprodáno“ dodá s povzdechem.

"Ale jeden kostýmek nám eště zbyl Alčo“ ohýbá se Župánek pod pult. „Tahle roztomilá…“ Ticho přehluší jen cinkání rozsypaných knoflíků. Všechny včetně stařenky uvažujeme, jak tu věc z rudého tylu a třpytek nazvat. Mně napadá třeba „Malá rajda“, ale reálně hrozí, že se tentokrát někoho už opravdu dotknu. „Taková... jakoby Karkulka!“ prohlásí eufemisticky prodavačka A, ale Béčko ji překřikuje, že je to echt princeznička. Žmur valí bulvy a Čičman si bohužel myslí, že bez tohoto kusu oděvu školkový karneval nemůže začít. Takže odcházíme s „Dětskou prostitutkou“ na váhu v mikrotenovém pytlíku a nevím, jestli mám být za Žmura zklamaná, nebo ráda, že neměli chlapecké převleky.

Pořád Žmura chválíte, jaký je to kreativec, i když vám dokola opakuju, že je to nejmladší a nejzaprděnější důchodce ve střední Evropě, ale tohle je zrovna voda na váš mlýn. Žmur se totiž rozhodl pro převlek černého ninja bojovníka, který si vyrobí úplně sám. K tomu účelu mi rozstříhal krabici od bot na katanu a vrhací shuriken. Oblékl se do černých tepláků, černého trička a kuklu si vyrobil z mé staré palestiny. Snažila jsem se mu naznačit, že je to naprosto nevhodné. Že nás sbalí policie ještě před tím, než přejdeme hlavní křižovatku, ale nedbal. Přes explicitně vyžádaný originální kostým z toho fakt hlavní cena nebyla. Ani cena publika. Kalkuluji jen s tím, že školní rok brzy skončí a učitelky zapomenou.

středa 24. května 2017

Dětství je výzva

Než jsem se odhodlala napsat vám tenhle post, jenž aspiruje na titulní stranu Zpravodaje sociálních pracovnic, docela dlouho jsem přemýšlela, kde Žmur přišel k výzvám. V rodině, kde je největší a dosud nepřekonanou metou „týden bez cukru“, tiše zakončený po dnu a půl posláním Žmura naproti do večerky pro čokoládu. Slavnostně přinese vždycky tu největší studentskou pečeť, kterou rozerveme a zhltáme po velkých kvádrech jako vlčáci i přes hlasité nesouhlasy Čičman, která by si ji nejradši nalámala na čtverečky a zbytek úhledně zabalila zpátky do staniolu.

Když jsem minulý týden jedno horké odpoledne vyzvedávala Žmura ve školce, přivítal mě sbor vyjukaných učitelek se slovy „stalo se něco podivného, velmi podivného“. Pokud byste byli matkou Žmura, pravděpodobně si v tu chvíli pomyslíte, že se mu konečně povedlo vyvinout urychlovač částic z lepenkové krabice a jedna učitelka byla teleportována, v horším případě zmizela jen její část. Ale vyjukané učitelky postávaly na chodbě v plném počtu a vypadalo, že jim nic nepřečnívá, ani nechybí. Tedy kromě vysvětlení té záhady.

„On ten váš Žmur na hřišti vždycky hraje fotbal, nebo se s klukama mlátí za tím domkem hlídače, povídá ta, co má vždycky jasno. „No a dneska si Žmur sedl na nejvíc rozpálenou lavičku a oznámil nám, že se pokusí na ní vydržet co nejdelší dobu a nepřeje si přitom být vyrušován.“

„Což se mu podařilo, protože se tam smažil, považte, dvě hodiny v kuse!“, říká paní Součková, která Žmurovu sebedestrukci sledovala s upřímným zaujetím. A pak ze třídy vystrčila něco, co vzhledem nejvíc připomínalo červenou krevetku zapadlou úplně na dně friťáku vietnamského bistra.

„To si děláš srandu! Ty ses s někým vsadil, žejo?“ vyzvídám cestou domů.

„Myslíš, že bych se sázel o něco takhle nepříjemnýho?“ odvětí Žmur racionálně. „Ke konci jsem myslel, že umřu a to jsem se musel pořád usmívat na úči, aby mi to nepřekazily a neodvlekly mě do stínu. Ale dal jsem to!“

Včera jsem se probudila nad ránem okolo čtvrté s takovou tou vtíravou noční můrou, že nejsem sama. A fakt ne. Z druhé strany mě pozorně sledovalo něco zpod opuchlých víček. „Čau“, hned to zdraví. Jako by bylo úplně v pohodě, že máte za kuropění v posteli bubáky a ani se neobtěžují rozplynout se před váma v plazmatu.

„Žmure?!“
„Jo?“
„Víš kolik je hodin?“
„No jasně, dívám se na ně už pěkně dlouho. Tohle je můj vstávací rekord!“

Než jsem stihla přijít na to, jestli Žmur hraje Modrou velrybu, nebo ji sám vymyslel, přihlásil se dnes Žmur ke špenátové výzvě.

„Tomu byste nevěřila! To je snad zázrak!“ vykřikuje na mě dnes ve školce paní Součková jako kamelotka Strážné věže. „Žmur začal jíst konečně špenát. No ale jak začal! Právě dojídá šestý talíř…“ V jídelně stojí se založenýma rukama obě kuchařky, aby se na toho chlapečka podívaly na vlastní oči, a spokojeně pokyvují trojitými bradami.

Tak vám nevím. Zatím vyčkávám v naději, že třeba už zítra přijde úklidová výzva, nebo den snídaně rodičům do postele. Ale bohužel jsou tu jiné a pravděpodobnější varianty, například, že mu bude viset z koutku úst pavučina, nebo přespí hlavou dolů přivázán za kotníky k lustru. Možná přece jen přišel čas vyměnit mou trapnou čokovýzvu za něco, nad čím zbledne závistí i spálenej Žmur!

úterý 16. května 2017

Šťastnej let, strejdo

Jedna ze zajímavých věcí, co vám do života natahají děti kromě vší a zatoulaných koťátek, jsou rodiče kamarádů.  Je docela příznačné, že jsem v období „před dětmi“ měla pro rodiče jasně vymezenou kategorii těch rodičů: něco mezi Flandersem ze Simpsonů a učitelem hudebky na gymplu, který coby příkladný křesťan zplodil jen během mého studia čtyři potomky, ačkoliv vypadal na to, že by se přirozenou evoluční selekcí dostal k pokusům o dítě maximálně v křoví před místním rockáčem ve čtyři ráno. Rodiče malých dětí pro mě měli zkrátka většinou nálepku: vyhaslý partnerský vztah, mizerný nebo spíš žádný sex a společná dovolená v kempu se spřáteleným manželským párem čpící vzájemnou závistí a trenčianským párkem s fazolí.

Okamžikem, kdy se stanete skutečným rodičem malých dětí, samozřejmě jednak obratem přehodnotíte zastaralou metodiku stejně jako předsudky o lidech po třicítce a zároveň zjistíte, že kamarádi vašich dětí mají rodiče, kteří se nikoho nesnaží poučovat, ani nenávidět, ale se kterými se dá cestou ze školky srknout ristretto na zahrádce a pak ještě další na rohu a stejně jste na začátku příběhu. Mívají slušný arzenál sympatických špatných vlastností a stejné kruhy pod očima jako vy.

Protože je Čičman opět zamilovaná, čekala nás jednou před školkou v dešti paní s chlapečkem, který nemohl odejít, dokud se s Čičman nerozloučí před odchodem domů. Mezitím přestalo pršet a dvou hodinách vzájemného vyprovázení se domů jsme narazily na téma smrt a srovnávání se s ní, což mě zaujalo, protože kdyby to byl bezdětný den, těžko si představím, jak s cizí paní chodím dvě hodiny kolem bloků a řešíme mrtvý dědečky. I když kdoví. Ono je to na druhou stranu pro mě typický, protože kdybych to měla řešit s mámou, budu mít brzo rozteklou řasenku pod slunečními brýlemi. Jsem intimní posera a vím to o sobě. Zuzce, teda tý paní od Čičmanina nového kluka, abychom se neztratili, umřel poprvé v životě děda. Řešily jsme, jestli se se smrtí prarodičů člověk líp vyrovná v dětství, nebo později. Jako protřelý dětský harcovník příbuzenských úmrtí jsem si myslela, že a) je správně.

A když už jsme u těch rodičů, tak mi v neděli volá máma, takovým tím hrdelním tónem, jako když hodíš jezevčíkovi pingpongáč a on ho samou radostí spolkne a první, co mě napadlo, bylo, že táta umřel. Už jsem vám jednou psala o tom, jak máma telefonuje, takže jsem se držela za srdce ještě pěkných pár minut, než si máma s mobilem položeným na pásu u pokladny v Bille v klídku vyřídila nákupy. Umřel strejda. Strejda ze Švýcarska, co voněl po tabáku a kořeněným parfému. Vídali jsme se málo a když už, chtěla jsem se ho zeptat na spoustu věcí, ale to většina rodiny v místnosti a taky jsem se styděla za svoji dementní němčinu. Takže nic, vždyť bude příště, žejo.

Žmur se na něj poslední dobou pořád ptal, jak se má a kdy mu skončí ta rakovina. Tak už. A byla jsem na chvilku zaprděně a podlézavě ráda, že to nebyl táta a vzápětí se mi ze sebe udělalo docela špatně a potom se to celý rozleželo. Nejsem připravená. Nejspíš nikdy nebudu. Už jsem zapomněla většinu fragmentů z toho, jaký to bylo, když mi umřel harmonikovej děda a pohádková babička.

U dědy si pamatuju, že bylo léto, bylo mi třináct a strašně jsem se bála, že se na něj budu muset dívat do rakve. Táta mě odvedl dřív, seděla jsem ve skříni ve svým pokoji a brečela hlavně nad tím, jak mě táta neohrabaně utěšoval. „Dyť von si to už chudák starej přál. Já umřu, máma, ty...“ Starej byl celou dobu, co jsem ho znala, to fakt není omluva. Prostě půlka mýho dětství strávenýho na dědově dvorku výrobou vynálezů zkázy, v hajzlu. O zbytek jsem přišla se smrtí pohádkové babičky v šestnácti. Vůbec nevím, v jakém ročním období umřela ona. Byla jsem na pohřbu? Nejsem si jistá, jestli si to pamatuju, nebo jen překresluju vzpomínky tmavýho maloměstskýho kostela a babiččiných kámošek neprodyšně zahalených v černým silonu a Živých květech.

Včera večer jsem zjistila, že přijít o své milé později dělá jeden zásadní rozdíl. Jako dítě jsem to brala jako fakt. Zavřenej krám, kam už nechodíš. Pár věcí na památku v šuplíku, kolo ti spraví táta a chůdy nepotřebuješ. Teď mám pocit, že už není čas stydět se zeptat. Protože až jednou zvednu telefon, tak chci vědět aspoň to, že jsme to stihli, těsně třeba, ale všechno.


úterý 9. května 2017

Island: Beta test

Na to, co všechno máme s M. společného, se v jedné věci totálně lišíme, a to jsou cestovatelské preference. M. má sever a západ a kdybyste ho vysadili na léto v Grónsku, hezky poděkuje a vděčně si zapíchá kolíky od stanu do ledovce. Já mám jih a východ, což je vlastně nejlepší uspořádání, protože kdybych žila sama se šesti kočkama, tak budu živit zároveň i smečku pajdavých psů kdesi v Kambodži a nebudu překonávat limity, jako jen při pouhém googlování průměrné červnové teploty na Islandu až poté, co jsme si koupili letenky (devět stupňů, kdybyste to náhodou nevěděli. Já to nevěděla a krev v žilách mi zatuhla víc než při dnešní ranní cestě do práce v krátké sukni).

„Bude tam plno termálních jezírek“ uklidňoval mě M., zatímco jsem se nedůvěřivě zadívala na svůj spacák. V něm jsem se naposled málem uklepala na Povaleči, kde přes den dav lidí stříkali místní dobrovolní hasiči, aby nezkolabovali horkem. Po krátké úvaze, jestli chci v termálních pramenech nejen trávit týden v kuse, ale i spát, jsem si zakoupila expediční spacák do -38 stupňů, který by byl schopen resuscitovat i mražené kuře. První zátěžový test byl naplánován na minulý víkend. Zamávali jsme dětem a babičkám a vydali se splynout s letošním nemilosrdným podáním jara.

Začátek trasy byl vysoko nad mým očekávaným teplotním komfortem, protože když jsem se s krosnou vlekla do příkrého kopce, rychle jsem přehodnotila potřebu zaplnit si celý zavazadlový prostor pičovinama typu ponožky s kožíškem, polštářek, nebo pecen chleba na půlnoční hlad. Jako nenáročná společnice odsouhlasím první navržené místo na stan, i kdyby to mělo být v pangejtu na blátivé cestě ke kravínu. Naštěstí má M. pro pěkná místa vkus i kondici, a tak jsme anektovali loučku mezi lesíky, na které něžně povlávaly břízy ve větru a vydáváme se na obhlídku okolí a k památníku partyzánů.

Tam se na M. asi přilepila bludná duše padlého odbojáře, jinak si nedovedu vysvětlit jeho zděšení, když se po prvním obejitém půlkruhu objeví přímo pod námi vesnice. „Vybíral jsem to tak dlouho, abychom tady byli sami!“ procedil i bez mé věcné připomínky, že jsme se na tu samotu táhli pět kiláků do kopce, a vzápětí se kryl za kládami, když nám cestu zkřížila partička seniorů na procházce. „Určitě nám vydrancovali zásoby!“ hrozí za neškodnou důchodkyní, co ho v jeho zákopu málem trefila ohryzkem od jablka. Brzy se ukáže, že les je doslova protkán nejen tajnými agenty, ale i vzteklýma liškama, co na nás strnule slintají za pařezy a to bylo teprve odpoledne.

Před západem slunce jsme najdeme pár metrů od stanu vyjetou brázdu od auta, což výrazně posílí M. partyzánskou paranoiu. „Až zapadne slunce, budeme tady úplně sami“ říkám konejšivě a M. mě zpraží stejným pohledem, jako jsem mu věnovala, když mě chlácholil termálními jezírky. Když slunce konečně zapadlo, byla ze všeho nejvíc zima jako prase. Místo romatické večeře o baterce a válení se po celtě ohryzáváme zmrzlý pecen chleba a fusekle s kožíškem mám naražené na rukou až k loktům. Hned poté, co hostinu zapijeme vlažným čajem, začnou prostor kolem nás protínat dunivé rány. "Duch-duch-duch", práskalo vzduchem. „To bude asi ohňostroj na čarodějnice“ usoudíme, a někteří z nás to usoudí obzvlášť zoufale. Oblohu ale křižují jen letadla a potom kolem nás přeběhne první srna. A další. "Duch-duch", ozve se. „Myslivci!“ Co teda znepokojí i tak klidnou povahu, jako jsem já, je, že při každém zvednutí se na záchod prudce stoupne i kadence střel, ale to bylo už v době, kdy M. svou moč už dávno absorboval zpátky do oběhu a odmítal se vzdálit ze své pozice minometčíka. V té se schoulení zimou díváme na hvězdy a připadáme si jako tragičtí hrdinové v historické rekonstrukci bitvy o Stalingrad těsně před umrznutím. 

Ráno nás vzbudily krávy. Ráda bych vás potěšila historkou, jak všude kolem nás ležely vyhřezlé srnčí vnitřnosti, zastřelený myslivec v uniformě wehrmachtu a podřízlá jehňátka v kruhu obilí, ale cestou jsme našli jen jednu oběť a to místního rockera s oškvařeným křivákem, jak zvrací do žhavých uhlíků čarodějnické fatry za vesnicí. Připraveni na všechno!

středa 26. dubna 2017

Dárky co chceš: Čičman slaví čtvrtiny

Přijde mi, že si opravdu poctivě a do detailu pamatuju tak půlku doby, co Čičman máme. Takže pocitově by měla mít příští týden druhé narozeniny (a zbytek jsem vytěsnila do nějakého black boxu v zadní komůrce levé hemisféry – krabice s jejím jménem a v ní měsíce nevyspání, strachu, nemocí a výbuchů vzteku, kdy klečela na chodníku před domem a mlátila hlavou do asfaltu.) 

Podle rodného listu budou Čičman příští středu čtyři roky. Vloni jsem na začátku května přemýšlela, jak bude Čičman asi velká, vzdělaná, velkorysá a empatická až jí budou čtyři a skončí temné období 0 - 3. Rozhodně je větší. A úplně jiná, než jsem myslela. Takže pro případ, že bych za rok řešila zase nějakou amnézii, tady je kompletní wish-list toho, co by si čtyřletá Čičman přála k narozeninám, protože to vydá za kompletní psychologický profil:

  • Modrý lak na nehty
  • Zajít na matriku a přejmenovat Čičman na Eduarda, "protože by se mi líbilo, kdybyste mi říkali Edíku"
  • Zlaté boty se zlatýma tkaničkama
  • Zapichovátko do koktejlu se střapečkem, které se zlomilo, když se o něj masili s Pižmurem
  • Mimino. Umělý.
  • Mimino. Živý. („To není spjavedlivý, že už nechcete miminko. Žmul taky dostal mě, když byl malej!“
  • Diamant
  • Obrovský čokoládový dort, ze kterého dá ochutnat všem kromě Žmurovi za to zlomený koktejlový zapichovátko
  • Stát se jednorožcem (jednorožcem Edíkem s modře nalakovanými kopýtky ve zlatých botech)
  • Chodit s Matyášem ze školky
  • (Aby Jiřík žárlil)
  • Interiérové barvy a třpytky, aby si mohla vymalovat půlku pokoje podle vlastního návrhu
  • Dlouhé vlasy ("Neš-ná-ším svoje vlasy!")
  • Aby nikdy neumřeli všechny babičky a dědové
  • Aby umšela Saša za to, že chodí s Jižíkem!
Ten jednorožec mě dojal, měla jsem to totiž stejně. (S vlasama doteď. Jen ten Edík mě v dětství fakt minul).

Věková geneze jednorožčích přání:





čtvrtek 20. dubna 2017

Stud na konci švédského stolu

Bůh vám to vrátí na dětech? Nevěřte tomu.

Food story malé Psice by vlastně mohla být strašně krátká epizoda, nebo zenové haiké: šťovík, hlína a anýzové bonbóny. Ale tím bych vás okradla o spoustu zábavných detailů, které dokládají, že nejlepší historky vznikají z ničeho, v našem případě z prázdného dětského žaludku. Dneska bych byla v čele dětského breathariánského spolku, nebo se uplatnila jako malá komparzistka válečných thrillerů, ale tenkrát jsem před sebou měla místo vlastní fotky v novinách talíř s kližkou a rozblemcaným knedlíkem tak dlouho, dokud nezmizí aspoň to maso, vís co by za to daly děti v Somálsku, žejo? Pak přišla doba medová. Máma si někde přečetla zdravovědný článek o blahodárnosti tohoto hmyzího výměšku a od té doby byl mým denním chlebem rohlík s cenťákem másla, ze kterého přetékal jako z potápějící se bárky z každé strany med. Pokud ve mně kližka vzbudila první podněty na aktivní odpor, med mě přinutil jednat. Na tohle byla hrozná výhoda jídelna s lodžií, kudy se dalo procházet na zahradu, v létě navíc volně průchozí. Spojencem se stal starý hustý tis, do jehož spletitých větviček se vešel celý pravidelný příjem kližek a medu. V zimě jsem se naučila košťátkem zametat stopy. Nebylo to bůhvíjak čestné, ale v zásadě čisté a win-win řešení. Jídlo skutečně mizelo přesně podle přání rodičů.

Už si to moc nepamatuju, ale nepřekvapilo by mě, kdyby se k nám tu zimu stahovalo neobvyklé množství ptactva od sýkorek pro drobky z rohlíku po supy lačnící po šlachovitém hovězím. Nejasně si vzpomínám, že se pod sněhem a přívalem kalorií začala celá kontrukce tisu povážlivě naklánět, ale dramaticky se to profláklo, až když přišly silné jarní větry a rozvály po zahradě pochmurnou sbírku opižlaných chlebíků včetně svačinek, co byly ještě pečlivě zabalený v sáčku, ze kterýho prosvítala plíseň a dezén vánočních ubrousků.

Pokud by Ježíš kromě chůze na vodě a výroby vína z vody dělal pečlivě svou práci, myslím nejen show, ale tu každodenní administrativu od devíti do pěti, měli bychom teď doma dvě tenké děti s nafouklými bříšky, do kterých bych ustaraně dloubala lžičkou. Místo toho máme doma dvě sarančata jevící známky bezohledné radosti, když se jim podaří nepozorovaně ohlodat hlávku celeru, nebo zanechat v lednici v přihrádce na zeleninu jen šlahouny mrkve, na kterých se pohupují vršky odkousaných karotek. Díky tomu dochází k situacím, kdy vypadám jako domácí tyran, třeba když v parku přiběhne Žmur a prosí si o jablko (a já mu ho nechci dát, protože snědl před odchodem půl kila hrušek). „On si prosí o jablko? U nás prosím děti já, aby snědly jablko“ diví se Gábina. Výhodou je, že je nemusíme uplácet nezdravým jídlem, druhou stranou mince pak to, že si s M. schováváme vzácné čokoládky na tajná místa jako muklové z koncentráku a hltáme je pod psacím stolem, když jsou děti zaujaté něčím jiným, nebo se chytnou na návnadu v podobě wannabe zapomenuté petržele v nákupní tašce.

Doma se tedy dá spousta věcí ututlat, horší je to s výjezdem mezi lidi a to nejtemnější vyplave na povrch při společenských příležitostech jako je bufetová snídaně. „To jsou ale roztomiloučké děti“ štípe Žmura do tváře majitelka severočeského penziónu. „Budete zítra pěkně papinkat snídani? Podává se od osmi“, předává nám klíče od pokoje.

Druhý den se začínají páté ranní množit dotazy, zda už je osm a pokud ne, tak přesný přepočet za kolik minut a sekund. V jídelně jsme v půl osmé, děti při sebemenším šramotu vybíhají na chodbu a pídí se, jestli paní kuchařka nezapomněla/ nezaspala/ nezemřela. Konečně vchází majitelka penziónu s podnosem, naši dva ohaři jí jdou po rukách a začíná gastro peklo. Žmur se odvažuje i k nekonvenčním kombinacím mazance štědře obloženého šunkou a sendvičům se sýrem a marmeládou. Majitelka se nejdřív kochá se založenýma rukama, ale hrdost kuchařky brzy vystřídá panika. Je 8:10 a první hosté vcházejí k bufetu s pár opuštěnými kolečky salámu, v rohu se krčí pozapomenuté chlebové patky. Někdy bych chtěla odjíždět bez sklopených očí. Ještě, že mezi podniky s bufetovou snídaní neexistuje sdílený blacklist hostů, kteří se nevyplatí!