středa 22. března 2017

Kam na jarní výlet bez zástupu turistů?

Aktuálně kamkoliv.

Mentální vývoj obratlovců je empirický. V tomhle bodě jsme s M. asi uvízli někde ve stádiu trepky, protože každé, úplně každé předjaří netrpělivě poskakujeme nad hromádkami potrhaných map a plánujeme jarní výlet a pak se místo válení na prosluněné mezi boříme po stehna v mokrým zčernalým sněhu na Kvildě. Letos jsme vybrali Slavkovský les, místo plné močálů, rašelinišť a smradlavých bublavých jezírek.

„Představte si tu parádu, blouzní třeba M., půjdeme do zeleného lesa, kde budou prosvítat paprsky slunce a bublat vřídla!“ „Já připravím chleby se sýrem, které budeme jíst na pařezech na mýtince!“ odvážu se. „A budou tam kouem nás běhat zvížátka se svými muáďátky a já si je budu všechny huadit!“ úplně se rozdivočí Čičman.

„Ty chleby radši se salámem“ dodá prakticky Žmur. „A hlavně nezapomeňte, že má o víkendu pršet“. Žmurův pragmatický přístup k životu asi nejlépe ilustruje tahle příhoda ze školky. 

„Dneska jsme se bavili s Rozárkou pod stolem“, řekne jen tak mýrnyx týrnyx Žmur. „Fakt, a proč pod stolem?“
„To jsem ze začátku taky nechápal, ale pak jsem byl dost rád, že pod stolem“ odvětí Žmur. Představ si, že mě snad hodinu napínala a pak konečně řekla, že si mě chce vzít! Za muže!“
„A co jsi ji na to řekl ty?“ dojmu se při vzpomínce na mýho kluka ze školky. „Řek´ jsem jí, tak to máš fakt smůlu. Co bude dneska k večeři?“ uzavře to chladnokrevně Žmur.

Nejhorší na tom je, že babičky a dědové, potažmo mentální senioři, mezi které se Žmur řadí, mají fakt vždycky pravdu. A tak v sobotu za Plzní začne jemně mrholit. „Doufám, že jste objednali ubytování s televizí?“ ozve se ze zadního sedadla. „Televize, jo-jo-jo! Televize jo-jo-jo!“ skandují s Čičman jednohlasně. Někdy mám pocit, že absencí televizního přijímače z nich formujeme horší mediální smažky, než jsou děcka s běžnou dostupností signálu.

„Ty si radši zkotroluj, jestli máš sbalený teplý papuče a francouzský hole“ kontruje M. „Vezmeme si deštníčky a budeme pozorovat ropuchy! Vůbec, stejně do půlhodiny přestane, vsaďte se.“ Za půl hodiny Žmur kasíruje vyhranou dvacku a v temných hvozdech, kterými projíždíme, přibývají hromady sněhu, což je s určitém kontrastu s „tap tap tap tap“ monzunového lijáku, co bubnuje do střechy auta.

A za další hodinu pochodujeme s paraplíčkama po kluzkých dřevěných chodníčcích, zatímco nás zpoza záclon svých vytopených kuchyní sledují pobavené oči místních. Fakt musím hrdě říct, že máme odolné děti, protože celé odpoledne nekňouraly v lijáku, ani když je fackoval severák. Z vřídel a smraďochů jsme viděli pár bublinek v ledu a rašeliniště vypadala jak bláto nacpaný do mrazáku. I tu ropuchu jsme našli, což byl nečekaný zvrat a úspěch výpravy, jehož velikost snižoval jen fakt, že byla zmrzlá. 

Po návratu jsme v apartmánu přetočili všechny přímotopy na šestku, Žmur se slavnostně zmocnil TV ovládače a nalezli jsme všichni na jedno vratké dvoulůžko. „Ženy, vraťme se k šití!“ slyšela jsem jako poslední zvolání Scarlett O´Harrové z Jihu proti Severu a pak jsem se probudila až ráno s krajkovou výšivkou z polštáře přes půlku obličeje. Good old times!


středa 15. března 2017

Den otevřených zvěří

Uběhlo to. Příběhy, jak si Žmur načůral přes punčocháče až do bot a olizoval v parku holubince z větviček, už jsou definitivně out až do doby, než se Žmur stane senilním dědkem. Ale o tom už vám bude psát on sám (jestli nezapomene heslo na blogger)

Aktuální skutečností, před kterou bohužel nelze dál chodit se zavřenýma očima, je, že po prázdninách půjde do školy. Ne, že by na to Žmur nebyl ready. Minulý týden pro nás ve školce vytvořil skoro dvoumetrové panorama ze slepených čtvrtek, před kterým by se Marold jen smutně usmál a zmuchlal Bitvu u Lipan do separačního kontejneru na papír. Zkraje obrazu si vykračují usměvavé postavy k domečkům, které mají krasopisně vyvedené štítky „TÁTA“, „MÁMA“ a jména dalších členů rozšířené rodiny. „To jsme my? A proč máme popraskané žilky v očích? Asi nás bolí z toho koukání na počítač v práci…“ odpovídám si sama. „Nene“ nenechá mě Žmur pustě fantazírovat. „To jsou zombíci a jdou k vašim hrobům!“

Vyšťourané prachy z parkovacích automatů (které se opravdu staly jedním z regulérních zdrojů žmuřích úspor!) umí počítat, jak když bičem mrská. A základky už přece dávno nejsou jako za nás. Takže žádné obavy? Začínám je mít. Dřív než se budeme bavit o tom, jak moc jsou dnešní základky jiný, je potřeba říct, že od socialismu jsme pokročili k povinnému dnu otevřených dveří. Což může celou věc výrazně zkomplikovat, zvlášť pokud jste defaultně přesvědčeni, že to nemůže být tak zlé, přestože máte kamarádku učitelku a od známých rodičů školních dětí se prosakují znepokojivé zprávy.

Možná, že jsme měli začít s těmi otevřenými dveřmi v opačném pořadí. Takhle jsme začali na Londýnské, kde se neznámkuje, děti dělají na projektech, chyby se netrestají, ale naopak vytěžují jako podklad pro další práci. Paráda, ne? Za mě vyřízeno, dokud jsem se na konci nezeptala, kolik dětí berou. Mimospádových deset až dvanáct, z těch mají ještě přednost přátelé školy a sourozenci. Aha.

Další štace je na Slovenské. Sem přicházíme i se Žmurovým kamarádem ze školky, se kterým se celou dobu prohlídky průběžně fackuje, takže první dojem musí mít za plný počet bodů. Tak tohle už je ta obávaná „normální“ základka. Píše se tady Comenia skriptem, úči působí celkem uvolněně, prý neexistuje neúspěšný žák. A pak, že to nejde. Kolik že berou dětí? Deset mimo spád? Aha.

Do naší spádové základky jdu s děckama veselým krokem. Tady aspoň nebudeme řešit žádné losování. Jako první máme po cestě ředitelnu, kde se jiná zvědavá matka ptá na program přípravné třídy. „Naučit se sedět, mlčet a soustředit“ tesá ředitelka zásady dobrého žáka ukazovátkem do vzduchu. Když se zeptám na matematiku podle Hejného, říďa ji onálepkuje jako „experimentální metodu bez budoucnosti, protože po třiceti letech výuky mi může potvrdit, že matematika je jen o drilu. Taky o tom sezení a mlčení, pochopitelně. A hlavně o jedničkách. „Známkujeme prvňáky ze všech předmětů už v prvním pololetí“ oznamuje nám hrdě. Ten knedlík v krku se ještě trochu zvětší, když se přejdeme podívat do první třídy. 

Jedna úča vypadá jako ztahaný dobrák z Obecné školy s kaňkami na čele. Druhá zadává Žmurovi a Čičman úkoly. „Namalujte mi tady na papír svislé čáry“, podává vodovky. „Tohle ale není správná svislá čára“, ukazuje na čičmaninu křivuli. „A tahle je zas moc tlustá. Růžová s modrou? Hezčí by byla zelená. Namaluj si to radši znova a pořádně holčičko.“ Uf. Úplně se mi vrátila výtvarka na naší základce. Sluníčko se kreslí vpravo nahoře a teď to děti všechno obtáhneme černou linkou, jako národní umělec Josef Lada. Smála bych se ještě v půlce cesty, kdybych se právě nevracela z naší spádové základky.

Takhle jsem měla hlavu jako vzducholoď ještě před našima dveřma. Odstěhovat se? Infiltrovat se jako (ne)přítel školy a svrhnout režim? Počítat s hodinou dojíždění, nebo učit Žmura doma? Jak jistě tušíte, ani jedna odpověď není ta správná. I jako zarytý nepřítel loterie tedy budu na začátku dubna sedět doma, tisknout v ruce propocená pořadová čísla ze zápisu na tři školy plus povinnou registraci na naši spádovou instituci pod vedením reinkarnované Marie Terezie a drmolit magická zaříkávadla. Tak Žmurovi držte palce. 

středa 8. března 2017

Stařena uškvařena zaživa!

Laserová střelnice na ksichtě. Mým.

Jestli si někdy připadáte starý, po tomhle čtení se vám dost uleví. Ve dvaceti jsem si myslela, že mi kadeřnice spálila melír. Ne, šlo o první kolečko bílých vlasů. Ve třiceti jsem si od gynekologa poprvé nesla fotku plodu a pod okem nepravidelnou pigmentovou skvrnu o velikosti mexického dolaru. Tak mladá, tak těhotná a tak brzy zemřu, plakala jsem tenkrát v hormonálním rauši. „Melanom? Kdepak, to je přece stařecká skvrna!“ vysmál se mi tenkrát dermatolog. Co dostanu ke čtyřicetinám se teprve dozvíme, ale jak vidíte, s turbostárnutím už mám zkušenosti. Nadešel čas pustit se do celkové rekonstrukce. Dřív, než mě zkroucení stařečkové s artritidou začnou popichovat hůlkou, abych si sedla v tramvaji.

Nejdřív padlo rozhodnutí skvrnu Stařenu konzervativně vyžrat. K tomu účelu jsem zakoupila několik bělících krémů renomovaných značek a ve výsledku jsem si připadala tak trochu zklamaná jak Michael Jackson, když se mu přes všechny dobré úmysly zbortil obličej. Bílé jsem měla kdeco, včetně zmíněného pramínku vlasů, ale ohavná skvrna trvala na odstínu rozmázlé mléčné čokolády. To byl signál pro ničivější arzenál, který se bohužel přes legální e-shop objednat nedá. Laser. Pro mě byla donedávna jediná uchopitelná asociace laseru v podobě svítícího meče ze Star Wars, takže do ordinace mého gay kožního lékaře vstupuji naivní jak holka z venkova ucházející se o místo noční recepční v bordelu.

"V zásadě vám mohu nabídnout dvě možnosti", říká doktor. „Buď to uděláme šetrnější cestou, skvrna vám ztmavne a pak se časem odloupne se strupem, ale možná to budeme muset opakovat (představuju si hnusně zvrstvený načernalý strup, to nechceš), nebo to uděláme radikálnější metodou a budete odcházet s růžovým flíčkem (a ten flíček vysloví tak měkce, jako bych měla z ordinace odejít s blahým úsměvem a pytlíkem nadýchaných maršmelounů). Na rozhodnutí není třeba dlouhého rozmýšlení: chci flíček. Podepisuju papíry, kde souhlasím, že se nebudu soudit, pokud mě omylem vypálí jak Ležáky a s napětím uléhám na lůžko. 

Fasuju svářečské brýle, ozve se jiskření a ordinaci zamoří smrad na uhel seškvařeného morčete, které malý tyran uvěznil v mikrovlnce. „To je všechno?“, ptám se. Doktor mě chválí, jak jsem statečná a podává zrcadlo, kde se mohu seznámit s mým novým jarním lookem, podle mého skromného názoru vhodnějším spíš na Halloween. Hirošima přes půlku ksichtu, ze které dosud doutná spálenina a zmar. 

"Do tří měsíců to zmizí", chladnokrevně přejmenuje měkkého flíčka, skásne mě a pošle do čekárny, abych zkolabovala pokud možno co nejdál od laseru. Tam si zlepšuju den aspoň sledováním reklam před/po botoxu. Taky vám přijde, že si Dysport z opravdu vráčitých lidí dělá cynickou prdel?

Vidíte a s laserem je to přesně naopak. Propálenej ksicht nepřehlédne ani sebevětší ignorant v kanclu a pokud se před ošetřením smějete, po něm se budete tvářit přesně jako slečna na obrázku "Before".

P.S. Kromě strupu mám pod okem i modřinu, což je zrovna na MDŽ pro M. pěkná vizitka!


Vlastně to je ten nejlepší recept proti vráskám: Přestaňte se okamžitě mračit!


středa 1. března 2017

Nejlepší filmy, které jsem viděla díky dětem 2.

V pondělí jsem se hrozně nadchla: po čtyřech měsících mrazu a sněhových koulí, co mi cpal Žmur za krk, přišel konečně den, kdy jsem mohla ze zaprášené krabice slavnostně vytáhnout jarní boty a šlapat s nima do všeho, co se v parku urodilo přes zimu (z čehož nesmrděly jen barevný hvězdičky ze silvestrovských konfet). Rychle jsem se uklidnila hned v úterý ráno a dnes se pokorně vracím k tomu nejlepšímu, co zima nabízí a to stulit se s dětmi pod teplou deku a dívat se na film, co bych si být doma sama, pustila jen po jointu hašiše na narozeninové párty liliputánů. Takže lipovej čaj, gumový medvídky, nohy v teple a jdeme na to!

    1.  Můj soused Totoro

Japonský animáky mě dlouho míjely a k Totoru mě vlastně dovedla snaha najít Jednorožce, do kterýho jsem byla fest zamilovaná v první třídě. Nakonec jsem byla ráda, že jsem neobjevila jedinou kvalitnější online verzi, protože Tototo je boží. Příběh jednoduchej jak vzor na svetru vaší babičky. Emoce hřejivější než mohérová příze. Žádný gangy nadpřirozených příšer s laserovým mečem, jen přerostlej dobromyslnej plyšák s měkkým bříškem, ze kterýho byste si doma rádi vyrobili fatboy.  A co teprve, když přijede koťátkobus! Wow!



    2.  Čas na dobrodružství

Objev roku z Déčka, díky kterému získá přátelství kluka se psem zcela netušené obzory. Asi jako když dojíte výbornou smaženici a zjistíte, že ta poslední houba na vidličce vypadá fakt jako lysohlávka. Společně s Finnem a Jakem vystupuje celá plejáda dalších psychedelických hrdinů. Mezi Žmurovy oblíbené patří třeba Hlenová a Žvejkačková princezna, Ledový král (nechvalně známý nakopáváním tučňáků a zamrazováním princezen do zásoby), nebo Stromice. Ale potěší i mláďátko neznámé strojové součástky, které rádo tančí.



    3.  Zahrada

Dlouho jsem si myslela, že s okoralým a filmově protřelým Žmurem obyčejná zahrada se zvědavýma klukama a hodnýma slonama už nemůže pohnout. Naštěstí jsem se mýlila a to u čtené i video verze. Ale sám přiznal, že se mu stejně nejvíc líbí ten odrzlej kocour, co tak strašně nadává.



    4. Team America: Světovej policajt

A trochu toho zaslouženého popela na hlavu na závěr. Takhle to dopadne, když necháte dítě u výběru online loutkových filmů, který vypadají fakt neškodně. Jenže Žmur mezi Fimfárem a Hurvínkem našel skutečný klenot. Zatímco jsem dopisovala doporučení pro klienta na slide sto čtyřicet dva, přišel Žmur s rozzářenýma očima.

„To je úplně nejlepší pohádka, co jsem kdy viděl“ hlásí nadšeně. 
„Fakt?“
„Jo, až budeš mít volnej večer, můžeme se na to podívat spolu. Budeš nadšená, mami!“

Úplně jsem na tuhle konverzaci zapomněla, když si Žmur jednoho mrazivého večera vzpomněl.

„Jé, to je od autorů Southparku“ zaradoval se M. u titulků, což nás mohlo varovat.

Nad koncentrací vulgarismů by žasli i v Karviné (jeden ze závěrečných projevů vlastně neobsahuje žádná jiná slova, kromě pomocných zájmen), ale jakmile se vzpamatujete z toho, že tuhle hrůzu už Žmur stejně viděl celou a přestanete mít tik ukazováčku na tlačítku Escape, dá se zlomových scén vytěžit rozhodně víc, než u Ninja Turtles.




pondělí 20. února 2017

Po půlce

„Miro! Vstávej cype! Už jsme na hlaváku!“ Z vedlejšího kupéčka se ozývá rytmické fackování. Přes veškerou snahu kámošů, co to myslí dobře, vytáhne bezvládného Miru ve Svinově až peroxidová průvodčí, jejímž statným ramenům dodávají vycpávky nadražácké uniformy šmrnc albánského vymahače dluhů.

Jsou místa, kde poznáte konečnou i se zavřenýma očima – pokud vám zrovna v batohu necinkají prázdné flašky od polský vodky jako Mirovi. Ostravu poznáte, i kdyby vám ze všech smyslů zůstal jen čich. Jenže Ostrava jednou zajde na to, čím nejvíc opovrhuje, protože je tak cool a surová, že se to v ní začíná hemžit kavárnama s domácí výrobou cupcakes. Karviná, moje další zastávka, zůstává poctivá a černá jak černobylský blok pod betonovým sarkofágem. Moje teorie je, že s citem pro tenhle typ maloměst se potřebujete narodit v něčem podobně obskurním. Jakmile jednou při narození vdechnete svůj první lok smradu nejmenované textilky hned vedle porodnice a první léta života strávíte s ukašlanými kamarády tím, že si na břehu tyrkysově modré řeky od průmyslových barviv hrajete s obříma potkanama, nepřijde vám na smogu a alkáčích nic zas tak moc sexy, jako zájezdům Pražáků a Jihočechů toužících po dobrodružství na Stodolní.

Karviná se dá přežít jen tak, že se půlku večera maskujete jako lazar na antibiotikách. Stačí small talk a pokud místní zájemce o konverzaci okamžitě nevypičujete, všichni poznají, že kecáte a jste z Prahy k tomu, takže na stůl začínají pršet půlky s lihem. V pátek končíme s Gábinou relativně slušně doma jen díky tomu, že ráno brzo vstáváme a většinu cesty jdeme pěšky, protože nás taxikář vyhodí z vozu kvůli G. kamarádovi, co žertovně prohrabe kastlík a vymění si s taxikářem takový ranec vulgarismů, se kterým by si slušný člověk vystačil ještě na bezcitný sestry na LDN, včetně mládí strávenýho na předvolebních briefinzích Miloše Zemana a celoživotním úvazkem v call centru.

Přes noční mrazivou procházku se mně ráno moc neuleví, když pozoruju, jak Gábina soustředěně lije alkohol do dvou deci čaje v litrové termosce. Dojmu, že tady všechno funguje jen na etanol, se člověk neubrání ani před nádražní budovou, kde snídají z flašky dva bezdomovci tak tiše a odevzdaně, že mám chuť vyfotit si to jako zátiší. Místo toho běžíme na nástupiště za kamarádem Danem, směr Třinec, kamarádka Mirka a její přítelkyně a výšlap do hor.

Na to, jak se místní umí zčunit už ve vlaku a čekali byste rozvleklý průvod k nejbližší horské chatě, jsou neuvěřitelně mrštní. Lapu po dechu. Částečně je to tím, že jsme vystoupili z údolního smogu a plíce mi rve kyslík, hlavně ale postrádám kofein. Kávu mi laskavě dovolí objednat ve stánku během toho, co si ostatní dávají po půlkách. Číšnici můj východočeský dialekt dojme, protože ji připomínám starýho z Trutnova, co zatáhl na raka plic. Toho se hodí využít, a tak dostávám prominentní čtyři lžičky Nescafé a tři mlíčka; plastový kelímek se však pod horkou vodou z konvice zbortí, takže si životodárnou tekutinu obratem vyliju pod rukáv. „Máš si dát radši po půlce“, tahá starostlivá Mirka z batohu kořalu navyklým pohybem.

Po vertikálním výstupu přes černý sjezdovky a několik ledopádů se v mlze rýsuje zasloužená chata, pro mě dokonce i s bonusem: u stolu sedí skupinka vzácných goralů, lidí, jejichž nářečí v normální jazykové skupině vyvolává oprávněné domněnky, že jde o postižené. Podle množství skoro prázdných lahví vyskládaných na baru Goralové vyhlížejí hosty už několik tuhých měsíců, takže radost z nečekaného shledání je bezmezná a vyžaduje si po půlce hned několikrát. Konečně si můžu vychutnat, že u stolu nejsem jediná, co neví, která mlátí. Goralům nerozumí ani Gábina, ale podle skřeků a posunků považují naši Mirku za chlapa, její přítelkyni za dceru a nejhůř to schytal Dan, hanebně označen Pražákem. Nás s Gábinou berou, dokonce i „pes ani gizdi nějsou na zawadu“, jak nás ujišťuje jejich vůdce.

„Dudómu, dudómu“ neskrývají zklamání, když se nenápadně dekujeme kolem hajzlů, připravené použít okénko s umělohmotnou krajkovou záclonkou jako nouzový exit. Za pár hodin „dudómu“ vlakem a naposled se hluboce nadechnu u železáren, voní podobně blaze jako plíseň ze studenýho sklepa. Tuhle vůni občas stalkuju kolem baráků přitisklá k omítce. U nás na maloměstě už to mimochodem spoustu let nesmrdí, a i ten chlast se pije ředěnej. Chápu, že jsou to čistě sobecký zájmy, ale jsem ráda, že někde to ještě dlouho nehrozí. Protože na rozdíl od Veselého kopce a Babiččina údolí, skanzeny z  80. let prostě nikdo nestaví.

čtvrtek 9. února 2017

Okénko do světa dětských fóbií

Víte, čeho jsem se nejvíc bála jako malá holka? Rozsvícený lampy ve svým socialistickým pokojíčku. Květinový dezén na chladně skleněném, hřibovitém těle. Hlavně závěsná černá pružinka, přes kterou se dala roztočit, a po stěnách začaly v horrorovém valčíku obíhat stíny lučního kvítí. Jakmile jsem to večer zase udělala a roztočila ji, polil mě příjemný mráz a souběžně výčitky. A jestli vás zajímá, co může být tak kurva stresujícího na rotující lampě, byl to jen můj nezvratný pocit, že se teď už opravdu a napořád vymkla kontrole. Že se nikdy nezastaví a bude běhat po zdech jako křeček v kole, dokud se nepočůrám a máma mi nepřijde vyměnit pyžamo. Že tuhle závrať a rozdivočelost sebou musí nosit jezinky, nebo sama smrt. 

Fousatá sousedka se švidrajícím skleněným okem, nebo staženej králík na zakrvácených dveřích zahradního altánu byli proti téhle bestii roztomilí přítulové, se kterýma si rádi zahrajete na slepou bábu. Ale na stupnici strachu s lampou zdatně držel tempo zvuk spláchnutého záchodu – před doplňováním vody v nádržce jsem zdrhala tak zběsile, že jsem se kolikrát přerazila o práh koupelny.

Tyhle děsivé příběhy časem nahradí pokročilejší verze stresu jako je trhání osmiček, otěhotnění, nebo jízda na skútru ve Vietnamu, ale nikdy je nevytěsníte úplně. Když jsem dětem při návštěvě rodného maloměsta poprvé přiškrceným hlasem vyprávěla o strašlivé lampě smrti, která mimochodem stále visí (jen ten pokojíček se změnil ve skanzen), vyvolalo to bouřlivá, až nemístná očekávání. 

Žmur byl ochoten sledovat lampu jen zdálky a zaklíněný v otevřených dveřích, aby stihnul včas utéct, tak přesvědčivá já umím být. „Co? A kdy to teda začne? TOHODLE ses bála?“ jsou jen ve stručnosti ohlasy, které moje světelná freaky show sklidila. Od člověka, co se bojí vařených těstovin, to fakt sedne!

1.      Špagety s rajskou omáčkou (Žmur)
„Jednou jsem uviděl v talíři lidský obličej a od té doby je jím raději se zavřenýma očima.“


2.      Ploštice ruměnice (Čičman)
„Chodí ve velkých skupinkách, aby na tebe mohly všechny vlézt, překulit tě a pak ti vypít oči!“


3.      Gumová maska mopse (oba)
(nepublikovatelný řev)


4.      Komora (oba)
Jedno z mála děsivých míst, pro který mám fakt pochopení. Taky se mnou cloumá permanentní strach, že odsud pekelně rychle vysmahne něco vlhkýho a zubatýho. Tenhle pocit se lineárně znásobil poté, co si tam udělala zašívárnu sousedovic kočka.

5.      Smítko (Čičman)
„Tohle není žádný chumáček, je to mláďátko obřího pavouka!“

6.      Dětská mikina Ninja Turtle (Žmur)
Šokovaný Žmur před zrcadlem: „To je příšerné…bojím se už i sám sebe!“

čtvrtek 2. února 2017

Důsledky zanedbaných lékařských diagnóz ve sportu


Kiss box? To je zas nějakej výmysl pro ženský!
Žmur

Jestli jsem vám psala minule něco o návratu do dětství, tak dneska to bude o výletu do budoucnosti. Přesněji zhruba do roku 2047. Poslední večery totiž trávíme s M. večery v teplých ponožkách pod několika duchnama, kde se stejně klepem jak drahý psi. Nešuškáme si o sprosťárnách, co spolu provedeme, ale trumfujeme se vyšší naměřenou teplotou, kdo z nás se cítí jako mukl z uranových dolů po víc směnách a kdo měl po večeři namále s blitím. Tahle viróza je něco jako telefonát mojí mámy: bez začátku, konce i pointy – jen se snažíte vyšetřit si svoji volnou chvilku na záchodě pro mikrospánek a večer to nezalomit dřív než v půl deváté. Navíc je časově hrozně nehospodárná – trvá už skoro měsíc a za tu dobu se u nás obvykle vystřídá několik svižných dětských nemocí.

Prostě už je to moc a to se mnou jde k doktorce i M., který si za běžných okolností operuje apendix podle manuálu na youtube. V čekárně jsme svedli bitku o pořadí ještě s jedním starším párem. Tu jsme vyhráli i přesto, že týpek svoji ženu v bačkorách s bambulkami opřel přímo o dveře do ordinace, odkud se mu ale schlíple skácela do přerostlé bonsaje v rohu. Týpek si vztekle odchrchal, přesadil ji na odřenou lavici a šel k sestřičce vyřizovat nějaký papíry. „Asi úmrtí list, aby s tím pak neměl další zbytečný pochůzky“ pošeptala jsem M.

Být svým vlastním manželem odložena na lavici v pantoflích a bez make-upu bývá tragický důsledek toho, že si před návštěvou lékaře včas nezjistíte svoji diagnózu. Třeba já bývám u doktora vždy připravená a na otázky „Co vám je?“ neodpovídám v hádankách jako „bolí mě v krku a cítím, jako by mi někdo bodal jehlou do srdce“.
„Mám mononukleózu“ prohlásím rezolutně a hned si připadám jako velký případ. „Chm, chm, na to nemáte dostatečně nateklé mízní uzliny“, nepozdává se lékařce.
„Tak žloutenku“ plynule pokračuji na druhý řádek autodiagnóz. „Proti té jsem vás očkovala před pár lety“ vrací úder. Než stihnu přejít k toxoplazmóze, dozvídám se, že je to nějaká kombinovaná rotavirová infekce. „S tou tady byly minulý týden houfy lidí. Objektivně vážně nic nevidím. To i váš přítel má aspoň zarudlý krk“ pokyvuje hlavou doktorka a významně se dívá směrem ke dveřím čekárny, kde podle jejího názoru sedí pacienti, kteří lékařskou péči skutečně potřebují.

Tou toxoplazmózou jsem si přitom teď už úplně jistá a po přečtení minulého příspěvku se mnou musí soucitně přikyvovat většina z vás. Jedině toxoplazmóza totiž způsobuje i určité změny chování, jako třeba snížení pudu sebezáchovy za současného zvýšení podrážděnosti a agresivity. Když jsem byla jeden večer vyhnilá, vymyslela jsem si pro sebe další sportovní výzvu: kick box. Popravdě má očekávání od první lekce uvízla na nejnižší laťce; že to přinese maximálně další sebeztrapňující post na psici.

Když jsem ale v sále poprvé nasála pach propocených tatami žíněnek, adrenalinu a ještě teplé krve z vyražených zubů, okamžitě jsem věděla, že rodiče v mé sportovní výchově plné neplodných disciplín jako je krasobruslení a balet, vynechali jednu podstatnou věc. A Pižmič, co chodí na taekwondo, má aspoň sparring partnera pro své nácviky létajících ninjů.