Smrt krásných medvědů

Poněkud kluzký příběh

Chtěla jsem dětem ukázat perpetuum mobile mého mládí: jak z malých gumových medvídků můžou ve sklence vody vypěstovat přes noc obří cukrlátka. Úplné titány Pižmure! Díky mému citu pro slovní hyperbolu strávil Žmur nemalou dobu hledáním dostatečně velké nádrže, kam se medvědi vejdou a nepřerostou z něj jako z květináče. Gumáky jsem umístila na dno nádoby a zalila vodou. „Ráno je sním k snídani“, hladil si Žmur nenasytně pupek. „A tobě a tobě nic nedám“ zabodává ukazovák jmenovitě do mě a Čičman. „Snad to nějak oželíme“ říkám škodolibě, protože si dobře pamatuju, jak chutná vodnatý kus želatiny. 

Ale ráno, milé děti, ráno je nejedl ani Žmur. Nevyrostli, jenom se nacucali a rozpustili v univerzu. Můžete mi vysvětlit, v čem jsou kopyta, kosti a chlupy horší než před třiceti lety?

18:30  Pan a paní Haribo, takový to byl krásný pár

18:45 Pod hladinou

8:15 Klinická smrt – gumoví medvídci v evolučním stádiu améby 

Tohle není žádnej obyčejnej nanuk

Víš co bych si přála k narozeninám? Chtěla bych se opít. Spát dokdy budu chtít. Umýt okna. Objednat si long island ice tea bez výčitek, že mi bude blbě v šest ráno, až budu Čičman dělat mlíko ke snídani. Sedět v kuřácké kavárně u dvojitého espressa a číst si noviny.

Jak se můžete přesvědčit, od osmnáctin a darů materiálního charakteru jsem ušla dalekou cestu. Zato narozeninové oslavy se s přibývajícím věkem koncentrují a smršťují jako zanikající neutronová hvězda. A tak odjel v pátek odpoledne Milý s dětmi do Brna a já osiřela v bytě s rozházenými hračkami a pytlíkem octových chipsů jako jediným nutričním zdrojem na víkend, nepočítaje šumivý acylpyrin.

První chybou bylo velkolepé promo. První narozeniny po třech letech! píšu jsem do subjectu pozvánek. Vezměte sebou kohokoliv. Tím myslím opravdu kohokoliv! Omluvenky nevystavuji, pokud nemůžete – pošlete za sebe náhradníka. Zřejmě o mně máte pochyby a máte na ně nárok; přesto potvrzuji, že nejsem těhotná, ani nekojím. Vaše Psice.

Pokud by vás někdy napadlo psát podobné zhůvěřilosti lidem, kteří se půl roku těší, až se budou moci pomstít za vaši účast na jejich narozeninách, tak vás mohu ujistit, že dostanete strašně moc totožných lahví svatomartinského, mnoho lidí u stolu uvidíte poprvé a naposled a mezi zbytek neznámých ksichtů zařadíte obsluhu a ten váš v zrcadle před ucpaným hajzlem.

Přesto a proto, že jsem obesílala jen pár dnů předem, bylo setkání s některými hosty doslova haluška. Nejen díky páteční akci double vodka s redbullem, ale třeba takového Míru z Braníka jsem neviděla skoro rok. Míra to vzal navíc poctivě a jako jediný přinesl hudební nástroje, pokud mezi ně můžeme zařadit chřestidla z vydlabaných tykví. „Zmrzlina?“ zadívám se na kelímek jahodové dřeně. „Tohle“, říká Míra, „není žádnej obyčejnej nanuk. Tohle je můj kamarád Mrož“ a opatrně nadzvedává víčko. Okolní stoly profackuje čpavá vůně vysokovoltážního hulení a číšník protestně tříská objednanými nápoji o stůl.

Ostatně proč ne? Narozeniny mám jednou v roce a zrovna dneska spoustu času. Za půl hodiny se vesmír rozdělil do obrazových fragmentů jako z mušího pohledu. V jednom z oken s Mírou synchronně chřestíme před hospodou v rytmu ča-ča. V jiném přichází nová várka gratulantů a propuká zmatek v tom, kdo a kde je ksakru oslavenec. V předposledním z nich se mi číšník posmívá, když platím tři jahodové džusy a šlehačku. Konečně v posledním se vytrácím tajemněji než Hugo Haas a přicházím domů tanečním krokem a v rozšafném rozmaru krátce po půlnoci. A potom tu zbývá jen poslední záhada, protože ráno domem profukuje svěží větřik skrz vymlácené okno v mezipatře. A já se dodnes marně obhajuji, že jsem to fakt nebyla!

Cesta do města

Rasistkou proti svému přesvědčení

Dnešní příspěvek není polínkem do hranice, na které bude jednou upálen Dalibor Železný i s odstavnou kolejí Českých drah napěchovanou v řitním otvoru. Pro pochopení širších souvislostí je ale potřeba zmínit, že jsem včera podnikla romantickou cestu vlakem z rodného města. A že kvůli zbytečné desetiminutové zastávce v Rosicích u Pardubic, kde jsme mohli po celý ten drahocenný čas obdivovat zachmuřenou tvář přednosty stanice a zrezavělé vagóny za posprejovanou cedulí ŽELEZNIČNÍ MUZEUM, ujel přípoj do Prahy. A tak jsem trávila další plodnou půlhodinu na pardubickém nádraží za poslechu hlášení o zpoždění s cestujícími, kterým podle dobových kostýmů ujel vlak někdy před čtvrt stoletím.

Zpestření či dokonce relaxační zónu nabízí pardubické nádraží ve stejném stylu jako to rosické nebo libovolné krematorium. Lhostejné obličeje drážních zřízenců, kelímek s vlažným a zahnědlým obsahem z kávového automatu, dráždivý pach moči a tělních tekutin. Oproti Rosicím se však mohou Pardubice pyšnit technologickou revolucí a to bufetem přímo na nástupišti. Nabídka přesně odpovídá vašim potřebám na tomto bohem zapomenutém místě: pivo, rum, zelená. Slané tyčinky ve vybledlém sáčku a bageta, z níž vyplazuje jazyk gothaj pod plachtou zvadlého čínského zelí.

Než jsem v sobě vyřešila dilema, zda si poškrábat jícen okoralou tyčinkou nebo ověřit expiraci očkování na žloutenku A, zaplnila okénko a širší okolí bodrá žena objednávající si pivo a dvě zelené. „Pěkně do každý nohy“ přikyvuje souhlasně prodavačka v pocintané zástěře. „Jé a pivo už nestihnu, mám tady vlak“, povídá zákaznice, smete kočárek i Žmura z cesty a vřítí se do soupravy. Když se stihnu do vagónu nasoukat i já, čeká na mě volné místo pouze v jediném kupé. Sklápěcímu stolku vévodí pivo v kelímku.

„To víte, pitnej režim musí bejt“ říká zrovna snědá hrdinka tohoto příběhu, naštěstí ne mně, ale naproti sedící paní s tenkými rty staženými v tichém výkřiku. Za chvíli už telefonuje kamarádce, podle mého úsudku zřejmě hluché. „Sandro, ty nedělej, že neslyšíš! Viš kolik to stojí peněz? Už sedim ve vlaku a tady naproti má pani takový krásny koženy boty. Ty musely bejt drahy pani!“ propojuje konferenční hovor mezi kupé a žižkovskou pavlačí.

„Jsou koženkový“ stáhnou se úzké rty do vlnité čárky.

„Vypadaj uplně jako kožený, pani!“

„Ale byly levné, z výprodeje!“ snaží se solidní paní marně dostat z blahobytu střední třídy, neboť bezprostředně hrozí vyzutí a přezkoumání použitého materiálu.

Řada přijde i na Žmura a jeho angličáky. „A ty uličníku, copak to tady máš za autíčka?!“ Žmur bezmyšlenkovitě vrazí autíčka do kapes a couvá ke dveřím. Já ti je neukradnu, no to je diškriminace snad už od děti pani! Čeho se člověk nedočká!“ vyčítavě zatočí kelímkem, aby napěnila zbytek zvětralého piva.

U Kolína přijde řada na věštění z rukou. „Pani, za čtyřicet se podivám do ruky a já vám na očích vidím, že vy budete mít ke klukům i holčičku.“ (Čičman je totiž oblečená do modré mikiny po Žmurovi, díky čemuž si vyslouží i od průvodčí „dětskou jízdenku pro chlapečka, co má rád vláčky“. Odmítnu s odkazem na strach z budoucnosti a nepřesvědčí mě ani sleva na dvacku, co následuje obratem.

Houstnoucí rasistické dusno zachrání až přistupující senilní děda. Sluchově je na tom podobně jako kamarádka Sandra, takže nemilosrdně smečuje všechny pokusy o rozhovor i nabídku služeb.

Věštkyně vzdychla a dosrkla větráka na dně. Konečně bylo slyšet jen hučení vlaku. Bohužel ne dlouho.

„Pani a nechcete parfém?“

Máslový koláč posledních dnů

Těžký a černý jako moje duše

dnes se ani nebudu srát s žádným úvodníkem na téma tlejících listů, světélkování v rašeliništi a jinovatky ve vousech bezdomovců. Pokud bych se probrala archívem, asi bych narazila na periodicky depresívní posty zrovna v této době. Babí léto v tahu a před námi půl roku tmy, ledových nohou v pletených fuseklích, ožmolkované svetry, svařák v termosce.

Někdo se smyslem pro bizarní humor k tomu vymyslel jako cenu útěchy Vánoce a Silvestr, v případě mých rodičů taky moje narozeniny. Jako jedinou akceptovatelnou omluvu si ale dovedu představit jen měsíc náhlého oteplení někdy v půlce ledna a vší té beznaděje, kdy v parku vykvetou macešky, člověk si zajde ráno pro čerstvé rohlíky s piknikovou dekou v podpaží a vrátí se domů večer a to ještě jen pro mikinu na tričko.

Včera jsem počítala čas, vypravit se s dvěma dětmi ven mi zabere hodinu. Hodinu zapínání patentů a knoflíčků, hodinu, kdy pronásleduji Žmura kolem křesla ve snaze podrazit mu nohy a navléct na něj punčocháče. Hodinu, kdy na konci čichovou zkouškou vyčerpaně zjistím, že musím Čičman přebalit. Když už stojíme všichni v předsíni, zarudlí a zapaření v teplých bundách, trávím další drahocenný čas argumentací na téma teplá čepice versus kšiltovka s mašinkou Tomášem.  

Hodina příprav mnohdy odpovídá času strávenému venku. Venku se totiž často zjistí, že prší, je zima, nebo se Žmurovi chce čůrat a odmítá tento úkon dělat v nepříznivých klimatických podmínkách.

Každopádně pobyt doma sebou nese i pozitivní dopady. Jako když vařím. Několika pokusy jsem potvrdila empirické pravidlo, že cokoliv hodím a nechám dostatečně dlouho v remosce, je výborné. A cokoliv, co se rodí z těsta v troubě, je přes slibné výpary a velká očekávání vždycky prohra. Navzdory chemii, fyzice i teorii relativity!

Možná je úplně špatně základní axiom: pokud jsou všechny díly kompatibilní a dobré, neznamená to filharmonii chuťových zážitků ani labužníkovu cestu kolem světa.

Posuďte sami: dóza kaštanového pyré. Lahůdka králů. Domácí máslo. Jogurt Hollandia s miliardami přátelských bakterií. Mouka s marketingovým označením Babiččina volba

Čekali byste snad od té vetché stařenky něco špatného? Přesto to musela být ona, záškodnice z plesnivé pšenice! Jablka Golden Delicious. Ale jablka necháváme mimo hlavní podezřelé, protože ta jediná chutnala... prostě jako obyčejná pečená jablka.

Hlavní ingredience jsem tedy smíchala v míse. Je to nuda, ale většina božských dezertů vzniká právě takhle. Poměry jednotlivých spoluhráčů jsem aktivně dorovnávala podle své fantazie a čistého svědomí. Protože všechny moje koláče mají zásadní handicap v kynutí, resp. v absenci tohoto procesu, flákla jsem tam pěkně celý kypřící prášek. A půlku dalšího, ať je to sichr.

Nalila jsem těsto do pekáče za užaslých výkřiků Žmura a pokladla měsíčky jablek. Chudák si myslel, že se dostaneme k finální podobě produktů od babičky.Posypala skořicí a jako invenční novinku také kandovaným cukrem. 

A vytáhla jsem starou známou. Upocenou a mastnou spolužačku nadýchaných koláčů v časopise Apetit. Ošklivku, nad kterou se Milý smiloval jen ze soucitu a nechal si ukrojit 5 cm čtverečních za bedlivé kontroly, abych mu náhodou nenadělila o pár milimetrů víc.

 „To vůbec nevadí, že to zase nenakynulo, uklidňoval mě. Aspoň to bude nešizená hutná buchta. Něco jako solidní, pevné jádro planety proti plynnému obru.“ Kámen z nerozpečeného kandovaného cukru mu zavrzal mezi zuby a mě bylo jasné, že by dal cokoliv za plynného obra s čokoládovým přelivem a šlehačkou. 

„Ptáky bych s tím nekrmil“ řekl opatrně. „Mohla bys je zabít.“

„A co ježci, před zimou potřebují nabrat“, navrhuji.

„Já bych s těmi živými bytostmi moc neriskoval. Je pěkně mastná, ale přitom tuhá a konzistentní. Co ji nastříhat jako impregnační houbičky na koženou obuv?“