úterý 23. prosince 2014

Jedeme autobusem s dětmi: tipy a triky


Chápete, proč se na Vánoce většina Prahy přesunuje právě do mého rodného kraje? Online rezervační systém Regiojetu hlásí dvě poslední místa na celý vlak, pochopitelně každé z nich ve vzdálených vagónech. Zklamaně bloudím po idosu a narážím na východočeský expres, draka, který mě na svém ohonu slibuje svézt za dvě a půl hodiny do místa určení. A pokud snad ještě váhám, přihazuje noviny, nápoj a wifi zdarma. Na to Psice slyší. Nedočkavě odklikávám lístky a v neděli dopoledne stojíme seřazeni na Černém mostě. A začíná panika. Která ze zašedlých karos je ta naše? Je to klasický chyták, zatímco selektivně vyhlížíte dvoupatrový bus s hosteskou, správný výsledek stojí přímo před vámi: otřískaný linkáč a řidič s obličejem vytahanějším než Mick Jagger. 

"No konečně! Na vás čekám celou dobu, co tady běháte dokola", říká, když si odškrtává na papírku čísla rezervace, čímž mě překvapí a nestihnu se zeptat na noviny, nápoj, ani tu wifinu. Jak za chvíli zjistíte, stejně by mi to bylo k ničemu. Dálkový expres má označovače lístků a na první pohled se v ničem se neliší od běžného MHD. Což je domněnka, která se potvrdí na druhý pohled, když se před odjezdem ozve hlášení o stanici Černý most. Vepředu svítí červené digitální hodiny a já začínám odpočítávat zbývající čas.

2:15   "Mami už tam budem?" ptá se Žmur a já vytahuji tašku s jídlem. Mandarinku, nebo jablko? (Nikdy nedávejte dětem výpalné dřív než v půlce cesty!)

1:55   Čičman se  přes veškerá opatření, mazlení a snahy o zábavu vsedě vydává na cestu napříč autobusem. Prchá, snažím se tedy jen o vizuální kontrolu tam, kam dohlédnu. V jedné ruce musím držet odděleně Žmura a v druhé tašku s jídlem.

1:53   "Jé, mami, ona se vrátila s karamelkou! Můžu si jít taky něco vyžebrat?" 
"Ne, seďte a dívejte se z okna! Koukejte, jak je tady pěkná dálnice!" (Je to karamelka, nebo kostka hašiše? Raději podezřelou věc skrývám do kapsy).

1:52 - 1:30   "Mami už tam budem?" 

1:29   "A teď už?" 

1:19   " Babička nemůže přijet za námi, abychom tak dlouho netrpěli?"

1:20   "To teda není moc pěknej autobus, jak jsi slibovala. Ukaž, co máš ještě v tašce. Ani toho jídla moc nemáš!"

1:00   Tajemný hlas zezadu a první stížnost: "Paní ten váš chlapeček (Čičman) mi líže botu". 

0:55   Žmur začíná zpívat. Wheels On The Bus střídá znělka Požárníka Sama. Všichni můžeme být vděční, že si na zpěv vzpomněl až v poslední hodině jízdy, ale slabší povahy to doslova odrovná. "Dej mu taky bonbón, ať cucá a zmlkne" ozývá se tlumeně ze zadních řad.

0:45   Označovač lístků je funkční. Skládám Žmurovi do tvaru jízdenek různé papírky, které nacházím po kapsách. Spolucestující pochvalně hučí, kromě cvikání jízdenek je totiž konečně ticho. Zato řidič řve přes motor "Jestli mi to vyplácáte, budete do toho kupovat novej toner!" To víš.

0:30   "Mami já budu asi blinkat", říká Žmur varovně a znovu tím probere klimbající zadní část autobusu k pohotovosti. Někdo preventivně otvírá okénko. Během toho, co hledám sáček, mi Žmur otevře peněženku a označí v cvikači složený pětikilo. Řidič hrozí od volantu, ale není mu rozumět. Řeže zatáčku. S dodávkou v protisměru se mijíme jen o pár centimetrů.

0:15   Sáhnu do kapsy pro mobil a namotám si na prsty něco hnědého a velmi lepkavého. Aha. Tak tohle není hašiš.

0:10   V poslední desetiminutovce Čičman usíná, Žmur si nasazuje na hlavu prázdnou igelitku od jídla, přidušuje se a mává na spolucestující. Někdo se dohaduje, jestli budeme vystupovat tady, nebo až na další zastávce. A pak, že se o sebe lidi nezajímají.

0:00   Budím Čičman. Pláče. Žmur si sundává igelitku z hlavy a zvrací, řidič se nervózně kouše do vytahaných tváří, tahá zavazadla z kufru a odkopává to naše daleko na chodník. Spolucestující na nás s úlevou mávají přes okno. Cestování s dětmi tuží komunitu!

středa 17. prosince 2014

Vánoce 1.0 – Větvičky, elektrošoky a punk ve vlasech



ještěže nemám taky troje narozeniny…!


Život náplavy sebou nese výhody i různá úskalí. Zvlášť pokud je váš partner taky náplava, jen z jiného města a čistokrevní Pražáci jsou pouze vaše děti. Popravdě váhám, jestli Vánoce patří mezi výhody, nebo slabiny. Na první pohled nenajdete žádnou chybu. Lineárně se zvyšující hromada dárků.  Kapr smažený, kapr na modro, kapr žádný. Tuny cukroví. Na vlastní kůži ale zjistíte, že systém má bezpečnostní trhliny horší než databáze Sony.

Ale od toho jsou konečně první Vánoce v Praze, aby se odladily drobné technické a organizační problémy. Mezi ten první bych zařadila načasování. Původně jsme chtěli nechat pražské Vánoce na tenhle pátek, těsně před tím, než s dětmi odjedu na Vánoce 2.0 v rodném městě a turné bude završeno jako Vánoce 3.0 v Brně na Štědrý den. Ale protože Žmur měl dostat vysněnou hasičskou stanici z Lega, spontánně jsme se rozhodli přeplánovat je na uplynulou neděli, aby si s ním stihl pohrát dřív, než odjedeme.

Výzva tedy zněla pořídit vánoční rekvizity během jediného nedělního odpoledne.

Co se týká stromku, trochu jsem se zamotala do symbolu naší vzájemné spolupráce a kreativity a vystřihla lepenkovou obludu z obří krabice, co nám zbyla ještě od stěhování. Vize pospolitosti byla v tom, že stromek s dětmi společně nabarvíme a nalepíme na něj ozdoby vystříhané z papíru. Nebo aspoň měla být. Za hodinu vypadal strom jako kulisa do divadla Járy Cimrmana, zelený byl stůl, parkety, ruce až po loket, oblečení a komplet celé děti. Dala jsem strom opatrně vyschnout na skříň, odkud obratem sklouzl a nabarvil mi na zeleno ještě půlku vlasů a ucho. Vydali jsme se přibarvení jako ekologičtí aktivisté na demonstraci za opravdovým jehličím.

Jak jsem správně tušila, větvičky se ukázaly jako nejmenší problém. Už při návratu z hospody v sobotu v noci jsem si všimla, že jejich prodej probíhá nonstop, jenom jsou stromečkoví prodejci v noci daleko víc nakalení a rozhalení, než ve dne, kdy se tváří zatrpkle a omrzle. V neděli byli zrovna takoví a jejich mrzká práce je podle všeho dost srala, což nechápu, protože odpad ze stromků nám prodali za pade (pár větví svázaných drátem do tvaru stromečku). 

O dost horší bylo sehnat ozdoby. Nabízela se monstrózní možnost A) – odjet do jednoho z  obchodních center, kterou jsem před dětmi ani nevyslovila nahlas, nebo B) – zajít si na procházku do parku a spolehnout na sortiment nejbližší večerky. Pokud stále váháte, jak designově vytunit letošní Vánoce, vietnamská vánoční kolekce se letos nese ve znamení zvonečků vyvedených ve zlatém plastu. Se zavřenýma očima přidávám do košíku další skvost, který mi Žmur s nadšením hýkáním podává z regálu – hvězdu s ksichtem Hello Kitty. Zbývá poslední věc – blikátka. Světýlka za 59,- ve mně sice nezanechávají příliš důvěry, ale Žmur se ve svém období Požárníka Sama nabízí, že případný požár uhasí – přidáváme je tedy do košíku.

Větve stojí a blikají, respektive klátí se v průvanu, koledy hrají, věčně vlhký a zelený papundeklový strom neúnavně  otiskuje o zeď svoji  další kopii a děti rozbalují dárky. Podle mých očekávání Čičman s nezájmem odhazuje rukodělnou hadrovou panenku i holčičí oblečení a obě děti se svorně radují z hasičské stanice z Lega. „No, máte co dělat“, vyjádří se Žmur hloubavě, když z krabice vysypeme zhruba sto tisíc drobných dílků, z nichž mají mnohé jen pár milimetrů.

A tak se pustíme do díla. První auto máme za hodinu. Hodinu, kdy Čičman prochází s šibalským výrazem okolo a ukazuje si na pusu, když se marně sháníme po houkačce na kapotu. Hodinu, kdy Pižmur přijde s pláčem, že blikátka neblikají a když je jdu spravit (rozuměj násilím nacpat do sítě), dostanu od nenápadně utrhnutého káblíku 220, odletím do středu místnosti a chvíli můžu skládat jen větší dílky, protože se mi klepe pravá ruka.


Vánoce 2.0 budou bez světel, bez Lega a papundeklu!

středa 10. prosince 2014

Bazénová story

Inspired by Sejra

Poprvé jsem se chlorované vody nalokala někdy v pěti letech, kdy mě máma přihlásila do oddílu „Želvy“ se tvrzením, že je nejvyšší čas naučit se plavat, protože už nemá nervy pozorovat, jak se na koupališti topím (sice v nafukovacím kruhu, ale věčně hlavou dolů). Koupila mi fešnou gumovou čepici s květy a zařezaný plavky a strčila mě do houfu promodralých dětí drkotajících zuby zimou a strachem z utonutí. 

V následující hodině jsme se stali rukojmími plavčíků. Byli-li plavčíci v dobrém rozmaru a v bazénu mnoho dobře rostlých žen (a také dobře zarostlých, co si budeme o 80. letech povídat), mohli jsme se vozit na polystyrénových deskách a ulejvat se na břehu; pokud je něco nasralo a zpravidla jsme to byli my, testovala se kapacita hrudních košíčků. To spočívalo v tom, že vám instruktor protahovaně dlouhou dobu sděluje, že vás teď potopí a budete se muset fakt hodně nadechnout, nebo to nedáte. Lapáte astmaticky po dechu a ten kretén vám vrazí hlavu pod hladinu zrovna, když už musíte vydechnout, rozolutně ji stlačuje dolů a velmi pomalu odpočítává. Když se začíná stmívat, letíte tunelem a z druhého břehu na vás mává mrtvá babička, vytáhne vás za čapku ven a opovržlivě říká, že to nebyla ani minuta. 

Pokud byli plavčíci rozmrzelí opravdu fest, následoval přesun na skokanský můstek. ve stresu zakopáváme o mokré schůdky, jeden plavčík nás žene, zatímco druhý jako živá překážka vrtí hlavou u prvního nižšího prkna. Jde se rovnou na třímetrák. Tam už lezeme jen po čtyřech, abychom opticky snížili výšku. První plavčík stojí dole a hecuje. “Tak a teď skáče malá Psice. "Psice, postav se pěkně zpříma a nehrb se mi tam u kraje! No nesedej si! Pepo, jdi ji tam pomoct prosimtě!”. Pepa před zraky dam ladně přeskakuje skokánky, vyškubává prstíčky křečovitě zaťaté do prkna a dává herdu. Psice letí…

Výsledkem mé přirozené  houževnatosti a selektivní paměti je, že jsem na bazény zcela nezanevřela. V každém z nich totiž najdete něco, co je nad rámec běžné hygieny, dobrých mravů, případně kombinace obojího.

Mezi moje favority patří plavecký bazén v Podolí. Vzpomínám si a svoji první letní návštěvu, kdy jsem běžela pro zahozený míč k plotu a zahlédla cosi barevného v rytmickém pohybu. Na druhý pohled jsem zachytila chlápka v havajské košili  s penisem v ruce. Pozdravil mě. Když jsem se později  odpoledne naivně ptala kamaráda, co se to leskne na skále nad areálem, odpověděl, že jsou to dalekohledy úchylů a potom už jsem radši po ničem nepátrala a dokonce se nepřeptala ani na to, jestli se tady může čůrat do bazénu, když to dělalo s poodhrnutýma plavkama hned několik sportovních plavců, kteří si nechtěli kazit rekord odskakováním na veřejné toalety.

Specialitou Podolí je take parní sauna. Místnost těsně napojená na kotelnu, kam se jde úzkou tmavou chodbičkou. Rozrazíte dveře a vase nahé tělo opaří horká pára. Z leknutí přidáte do kroku, ale noha vám ujede na kluzkém povrchu a přistanete na špinavé kachličky. Tak copak to tu máme? Vlasy, chlupy, krev, špína z otevřených pórů, nějaké mokvavé náplasti na kuřecí oko a pár drobných věcí mimo vaši rozlišovací schopnost. Přitáhnete si ručník pevněji okolo těla, protože to je teď jediná hradba, která vás brání před mykózou a spousty dalších jednobuněčných kamarádů. Mokrá osuška se ale už v pár minutách změní v železnou košili a taky vám je z vedra trošku na blití. Ústup bude jedinou varintou, jak z toho vybruslit se ctí. Zatlačíte do těžkých dveří. Nic. Podruhé vás s nimi přirazí ke zdi tlusťoška s pemzou, co si sem přišla ohoblovat paty. Dojde vám, že šupinky na zemi nejsou z ryb. Ani z mořských panen.

Hustota plavců: ****
Hustota zvrhlíků: ****
Čistota: *
Teplota vody: ***

Druhý bazén znám jen díky tomu, že ho máme za domem, jinak by díky utajení dlouho unikal mé pozornosti. TJ Sokol Vinohrady bazén ukrývá v podzemí a připouští jeho existenci jen zmuchlaným rozvrhem na dveřích. Zarazilo mě, že úterní večery jsou věnované smíšeným nudistickým skupinám. Proto to utajení?! V každém případě se pro jistotu vydávám na první návštěvu ve čtvrtek, kdy bude jisté, že v šatnách neuvízl nikdo z úterního gang bangu. Paní na recepci se mě apaticky ptá, jestli chci klíče od šatny, nebo od klece. Zalituji, že má pozornost skončila u úterního rozvrhu. Je snad úterý rezervováno pro SM klienty? Zvolím formálnější šatnu. Sprchy mají zarezlé hlavice jako v Birkenau a stejně jako tam si oddychnete úlevou, že z nich teče horká voda a ne plyn. 

Voda je sice horká až moc a nedá se regulovat, ale chápu, že se jedná o doprovodné opatření, jak levně odparazitovat návštěvníky bazénu. Oproti sprchám je bazén ledovcovým jezírkem. A na jeho dně dokonce něco žije! Nebo jsou to hovna? Ne, to jsou  jen trhliny času zalepené podivnými kupkami hnědé spárovací hmoty...

Hustota plavců: nikdo
Hustota zvrhlíků:  mimo testovací dny
Čistota: *
Teplota vody: *




úterý 2. prosince 2014

Podzimní mlýnek na žal


Dámy a pánové, výroční depresivní speciál temnější než průdušky Jiřího Bartošky je opět tu!

Na mém lakmusovém papírku lidského zármutku poznáte globální oteplování; zatímco podzimní deprese na mě v minulých letech zaútočila koncem září, letos jsem se ještě v půlce listopadu spokojeně poplácávala po holých zádech: vždyť já mám ten podzim docela ráda!

Nemám. A těmahle rohlíkama, jako jsou procházky v barevném listí v tričku s krátkým a dýňový kompot s rumem, mě už příští rok teda rozhodně nikdo neopije. Otevřete si okno dokořán a podívejte se sami, co je opravdový podzim.  

Pokud pominu utápění se ve vlastní neschopnosti dotáhnout věci a všudypřítomném pocitu beznaděje, který ve své hloubce  atakuje i prvoligové hráče, jako jsou šestinedělí, pozitivní HIV test nebo mleté maso z Alberta, začínají u nás oslavy podzimu obvykle tak, že někdo volá. Ale já si zrovna dělám topinky a potom si s Čičman skládáme věž z rybiček v tomatě, takže se zapomenu  a upamatuji se až tak za hodinku. S nekalým tušením zjišťuji, že volala školka.

„Přistihli jsme Žmura, jak chrchlá a utírá si nos do rukávu. Teď tady ten chudáček sotva sedí se skelným pohledem a jen mlčky šíří bakterie“ zasyčí na mě učitelka naléhavým tónem, jako kdybych vyrabovala nemocnici v Monrovii, vhodila do herny  zkrvavenou matraci a utekla zadním vchodem. „Přijďte si pro něj co nejdřív!“

Na to, že se podle očitých svědectví Žmur ve školce s chlapsky skrývaným úpěním přidržuje o zeď,  aby se nesložil, po návštěvě doktorky a přidělení vazby minimálně na týden doma vykazuje až příliš mnoho elánu. Nakažlivého elánu. Pozítří chrchle Čičman, aniž by to mělo aspoň nějaké benefity, třeba aby si šli aspoň doprčic po obědě na chvíli lehnout. Uběhne pár dnů a chrchlám já. Ale rozhodně nejezdím po bytě na motorce a nebavím se tím, že bych házela Milému křupky do bot.  Odevzdaně ležím na hracím koberci, leje ze mě smrtelný pot, ochraptím a vyroste mi velkolepý opar nad rtem, který opravdu nepřipomíná znaménko krásy, jako spíš útok kyselinou od zhrzeného prodavače ze stánku Döner kebab.

Večer si natírám své stigma Herpesinem. „Po aplikaci si vždy umyjte ruce a nikdy nedopusťte, abyste se dotýkali obličeje, natož spojivkového vaku“, vybaví se mi letmo příbalový leták, když si mažu noční krém na zbytek obličeje. Zvesela zachrchlám nad představou, jak se na mě ráno dívá ze zrcadla elephant man a odvrávorám na lůžko.

Ráno vstanu – a ti zlejší z vás se teď těší na spojivkový vak – ale marně. Zato na tvářích a bradě mi vybuchují další čtyři puchýře. Do téhle chvíle je to spravedlivé -  jako když vám chcípne křeček, protože se s ním převrhla lodička ve vaně a vy jste ho dali sušit do mikrovlnky, aby nenachladnul. Ale co ten pátý opar v uchu?!

Prostě na to seru. Do března nevytáhnu paty!

Ilustrační foto: Předpokládaná podobenka Psice zhruba v polovině zimy

čtvrtek 20. listopadu 2014

Znáte Bořka?


všechno spraví!


Myslíte si, že kurzy pro děti vedou jenom ženy v batikovaných tričkách, nebo bývalé bachařky, které si na nich kroutí svoje pokání? Dnešní sonda do hlubin dětských výukových programů vás doslova přivrtá k židli. Stejně jako mě.

Středa odpoledne, zrušený sraz, déšť , mlha, deprese.  Dívám se na program dětského centra a navrhuji Žmurovi: „Hele tady mají nějaký dílny s nářadím, nepůjdeme se tam podívat?“ Žmur by se byl rád podíval i k zubaři,  pokud by to znamenalo, že nebude muset ztrácet svůj čas prohlížením knížek a bitkou s Čičman o modelínu. „Zase mi sežrala skoro půlku válečku modrý!“ žaluje. „Tak už jdeme mami, jdeme!"

Kurz vede typ v montérkách a oranžovém tričku. Neznám ho, ale podle toho, jak prochází chodbou a chlapečci mu běží naproti a snaží se ho dotknout, se zřejmě jedná o místní pedagogickou legendu srovnatelnou s kultem Igora Hnízda. Jméno jsem zapomněla, ale pro naše účely ho budeme nazývat Bořek pro jeho nezaměnitelnou podobu s animovanou kopií Bořka Stavitele, která musela vzniknout podle jeho předlohy.

První, co mě zarazí, je absence matek. V místnosti s pracovními ponky jsou pouze chlapečci – a jejich otci. Příjemná změna. Druhé plus: Bořek se ani moc nesere s úvodníkem.

„Tááák co chlapi? Jste připraveni na kutění?“ natáhne si Bořek kšandy montérek od těla, až mu plesknou do hrudi. Chlapečci zařvou nadšením jako na Spartě. „Ty, ty a ty“, ukazuje Bořek zásadně ukazováčkem spojeným s prostředníkem jako by střílel z revolveru, „doneste mi desky“. Kluci běží. Bořek strategicky pomalu otevírá sešit.  Napětí houstne. Technické výkresy! Začínám se rosit, jako když jsme měli na socialistické základce pěstitelské a obráběcí práce, přičemž při těch druhých jsme pidlali s pilkou rukodělné výrobky z plexiskla.

„Tak kluci a my si dneska uděláme něco, co potřebuje každý správný chlap. Ale potřebuje to jenom, když to funguje dobře. Proto budeme co? Pečliví budeme! A co to tedy budeme vyrábět?“

Napadá mě hned několik správných odpovědí, ale bohužel žádná, kterou bych se chtěla prezentovat před dětmi. Už tak si mě jejich tatínkové prohlížejí v kombinaci zábavy a pohoršení, jako kdyby mě  načapali, jak čůrám na jejich záchodech do pisoáru.

„Uděláme siiii“…Bořek přimhouří oči, natáhne pravačku s revolverem a obkrouží nás všechny svým  prstovým koltem (wait for it)…skládací metr! Chlapečci burácejí nadšením.

Dostáváme přidělen ponk, metr a doopravdickou ostrou pilku. Žmur šel pro dřevo. Na technický výkres nasypu Čičman křupky, aby se zabavila. Už od základky vím, že přes plánky a mapy pro mě cesta nevede. Budeme improvizovat. Žmur přináší fošničky. „Tak jo, dáme to do svěrače.“

„Do svěráku“, opraví mě Bořek, který čistě náhodou bude chodit okolo vždycky, když mě ty zjebaný dřívka budou vypadávat a odlamovat se z nich třísky, sotva do nich zatnu pilku.

Jeden kus dřeva  upižlám a jen žasnu, jak nekonečný vesmír kreativních nadávek se ve mně otevřel.  Druhý klacík v rámci urychlení procesů radši zlomím v rukou a je to dokonce rovnější, než předchozí upižlanec. „Pilka je pro chabý tatínky se slabejma rukama“, mrknu na Žmura. Teď díry. Čím se do toho dělaj díry?

Bořek jde zase náhodičkou okolo a nápadně mrkne k vrtačce. Bože, to není jen umělohmotná atrapa?! „Jasně, zrovna jsem koukala, kde je“, rafinovaně zalžu a držím ji jako laserovou zbraň. Poprvé třímám vrtačku v ruce. Tak jo. A tady se to asi pouští. Vrtačka líně hloubí důlek do dřeva. „Vosolit“ zachraplá mi Bořek za zády a nekompromisně přivře oči. Zatnu tam nejvyšší rychlost a rozvrtaná fošna mi prolítne pod sukní málem i s kolenem a důlním vrtem v linoleu. Připadám si jako Robocop. Bořek dává palec nahoru.

„Tak kluci, už byste se pomalu měli blížit k závěru“ zahlásí po chvíli a mě popadne stejná tréma, jako když se mi na obráběcích pracích zlomilo plexisklo při závěrečném broušení. „Žmury, utíkej prosím tě pro šrouby a matky“ posílám ho. Snažím se ten vikslajvant smontovat dohromady, ale moc to nedrží. Ještě měřítko. Žmur nese fixy a já mu ukazuju na prvním dřívku čárkování. Celkem mi to ujíždí a pak si uvědomím, že náš made in bangladesh výrobek už fakt finální úprava nezachrání a tak předávám fix Žmurovi s doporučením, ať to dělá, jak nejlépe umí. Žmur vyplázne jazyk a čárkuje jak o život.

Konečně se scházíme v kolečku u Bořka. 

„Tak kluci, podívejte se, jakej metr má tady Tonda. Já musím nejvíc ocenit, že má čárkování i probroušené a čísla signální barvou! Dobrá práce Tondo!“

„Tak a tady máme Honzův metr. Vidíte, jak mu krásně sedí měřítko a šrouby? A pozor, Honza si pro nás připravil vychytávečku: na zadní stranu si nakreslil i vodováhu a dnešní datum! Seš fakt dobrej Honzo!“

„Tak kluci a tohle …tohle je velice speciální metr. Jak vidíte, má dokonce o část navíc, viď Žmure. Ale to nejzvláštnější na něm je, že má hned tři měřítka! Jedno na centimetry, druhé na …hm, asi palce a třetí…“

„Třetí je experimentální etalon na měření červí díry“ dodám já.  Bořek uznale pokýve hlavou. „Je to prostě vymakanej intergalaktickej metr!"









čtvrtek 13. listopadu 2014

Válečné skóre

Další kousek do nevyhlášené řetězovky Ztráty a nálezy a Vezmou vám děti váš život?

Někde jsem četla, že ženy na mateřské mají srovnatelnou hladinu stresového hormonu, jako vojáci v branné pohotovosti.  Naše spojné kortizolové generátory jsou nutnost být neustále ve střehu, spánková deprivace, nárazový příjem potravy a nejistá budoucnost. Děti a nepřítel nehrají na příměří ani o Vánocích a státních svátcích. Absolutně je nezajímá, že vám z nedostatku spánku atrofují oční víčka a že jste do sebe ke snídani narychlo kopli studený kafe a vylízali jejich kelímek od jogurtu, co hodili pod topení.  Děti a nepřítel totiž neznají soucit. U prvně jmenovaných by se měly první náznaky empatie objevit kolem  čtvrtého roku života a tohle je jeden z posledních optimistických výhledů dnešního postu (tak si pak na konci nestěžujte, že jsem vás nevarovala)


SEZNAM ZAJATÝCH, RANĚNÝCH A PADLÝCH

    Spontánní akce. Představte si váš život jako outlookový kalendář. Nemáte volná odpoledne, ale time sloty závislé na dalších podmínkách. Bude ve středu večer Milý doma? Zapomněla už hlídačka na to, že byla přinucena číst hodinu a půl v kuse o medvídku Pú, zatímco ji Pižmur opravoval, pokud záměrně zkracovala pasáže a propleskával ji, když málem usnula v křesle? Proč nám ta nezodpovědná banda minulých hlídaček kurva nezvedá telefon? Potom se jednou za čas sejdeme v povedené konstalaci lidí, je to fajn a všichni si to chceme někdy zopakovat. „Tak si dáme vědět“, loučí se ty normální lidi bez dětí. „Moment, moment, já to potřebuju trošku s předstihem, zasáhnu do toho já. „Tak co středa za tři týdny v 18:47, abych si stihla i vyfénovat vlasy? když na mě počkáte před bazénem, budeme mít ještě o čtvrthodinu víc“  dodám a připadám si rázem jako Sheldon z Big Bang Theory.

·   Klidný spánek. Vlastně – spánek. Tohle je pro mě citlivé téma. V minulém životě jsem dovedla prospat hodiny. Bavilo mě to! Líbilo se mi válet se o víkendu klidně celé dopoledne, mezi tím snídat, milovat se a zase podřimovat. Je to stejné tupé a uklidňující jako proměnit se v pandu nebo medvídka kynkažu. Žádné cuky a přepětí. Naštěstí je těhotenství takovou malou mobilizací (vidíte i tady paralela s válečným konfliktem sedí). Najednou jsem začala vstávat před třetí ranní, hodinu civět do zdi, čůrat, číst si zpravodajství na mobilu a pařit Mahjong. Kdybych věděla, do jak velkého spánkového dluhu upadnu v následujících letech, šlehnu do sebe Rohypnol těhotenství netěhotenství, protože jsem v té době v reálné podstatě vstávat  nemusela. Což je přesný opak reálné podstaty vřeštícího kojence, kterého nervózně houpáte v náručí, venku pomalu svítá a v zrcadle začnou být jako první vidět vaše podoční váčky. Zlatej Mahjong!

·   Tolerance na alkohol. Velkomožným večírkům, na které ráno stačil redbull s ibáčem zřejmě nadobro zvoní hrana. Za tohle nechci očerňovat jen děti, protože to souvisí i s biologickým zráním, nepřesně označovaným stárnutí. Ale čtyřletá abstinenční pauza tomu rozhodně neprospěla a pokud dnes vypiju více než 4 deci vína, zítra si budu připadat jako po chemoterapii a to ne do oběda, ale ještě v pozdní odpoledne.

·   Vyšší level ne/pořádku. Abych vytáhla všechny karty a nic nezamlčela, nikdy jsem nebyla typ ženy, co češe hřebínkem vlákna přečnívající z koberce. Takový malý útulný hegeš byl vždycky můj věrný přítel. Myslím tím dlouhé roky vyschlý kaktus na pracovním stole, neuspořádané dokumenty, papírky od karamel, popsané papírky, lepící papírky, zmuchlané papírky… víte, co myslím. Děti jsou na mě ale prostě moc. Fakt by mě nenapadlo vydávené kousky větších soust strkat pro horší časy do výstřihu (Čičman), nalepit na lino po celé kuchyni nálepky letadel, na které se po jejich strhnutí nabalí černá špína a přichytávají ponožky při chůzi (Pižmur) nebo vracet použité vatové tyčinky zpět do krabičky (oba).  Bordel se dětmi stane zkrátka tak nechutným, že ze mě tento tlak pomalu dělá nedobrovolnou puntičkářku a strážce pořádku!

·   Ostatní drobné ústrky.  V obchodech somrují, kradou, strkají si jídlo do pusy a nikdy nestihnu koupit vše, co potřebuju. Zničené věci a snědené rtěnky už ani nejde  vyčíslit. Na cestu autem trvající přes hodinu se musí jet přes poledne, když děti spí. Všechno dobré jídlo a pití se dá konzumovat, až když děti spí. Uvolněný sex se dá provozovat, když děti spí. Kde je pak problém? V tom, že naše děti nikdy nespí pořádně. Potřebovali bychom, aby někdy spaly aspoň dva dny v kuse. Někdy trpím paranoiou, že Žmur strašlivě prozře a zestárne, až půjde jednou v noci na záchod moc brzy.


DOBYTÁ ÚZEMÍ: 

·   Bezpodmínečný soucit. Dřív mi připadaly matky s dětma většinou nějakým způsobem starý. Aspoň mentálně. A povislý vzhled různých partií tomu taky moc nepřidal. Připadalo mi, že pořád melou dokola o dětech, protože jsem se s nimi prakticky nevídala a když už jsem jim dala šanci a zeptala se konečně, co je nového, uvolnila jsem tím samozřejmě jen jejich přetlak z toho, koho vidí a co dělají nejčastěji. Děti, co jiného? Teď to chápu a trochu se stydím, když mi tehdy připadalo celkem trefný, že Han o každé nově těhotné známé sarkasticky ucedila, že umřela. Mimochodem, Háňa už má taky děti a dobře nám tak.

·   Komunita. Protože většina mých kamarádek byly v době mého otěhotnění buď single, nebo aspoň zcela určitě nemateřské a netěhotné, připadala jsem si první půlrok jako v gulagu na Sibiři. Mnohokrát jsem se octla v takové sociální izolaci, že jsem nepohrdla společenskou konverzací i se svědky Jehovovými, lovci flašek z kontejnerů nebo třídní učitelkou z gymplu. Přesto jsem se díky bohu uchránila od  kultivace přátelství na hřišti, kde se řešili chlapi (vždy úplně debilní hovada, peněženky a oplodňovači) a plíny v akci (a  to vše v mateřském plurálu). Potom jsem poznala spojence a spojenkyně. Ulevilo se mi, že existují! A zjistila jsem, jak důležité je ve válce a na mateřské mít oporu ve své rotě. A bránit je vlastním tělem před panzerfaustem nikdy nekončící únavy a beznaděje (díky, F.!)

    Ostatní drobné radosti - jako třeba návrat do dětství. Nikdy v životě se mi nevrátilo tolik vzpomínek, vůní a chutí na moje vlastní dětství. Poznávám se ve Žmurových hrách, samomluvě, ochutnávám po třiceti letech krupičnou kaši, stavím lodičky do vany. Máme živého, měkkého a teplého medvídka na spaní. Mít děcka nalezlé v posteli je neuvěřitelně příjemné, i když má mnoho lidí tendence vyprávět vám true stories o chlapečcích, kteří se nedopatřením dostali do postele rodičů a lezli za maminkou ještě krátce do dosažení plnoletosti. A v neposlední řadě - užíváme si cestování bez dětí. Tohle pochopí jen páry s babičkami detašovanými sto a více kilometrů od domova. Užíváme si každé nové snídaně bez ručiček v talíři, putyk s dírou místo záchodu a nebezpečných koutů, kam děti nepatří. Nikdy předtím jsem si toho nevážila tolik.

·  Zkušenosti a strategie. Tahle válka bude vyhraná. Děti odrostou a zjistíme, že to prostě stálo za všechny popsané válečné ztráty. Na Pižmurovi pozoruji první záblesky naděje, že ze zarudlých kojenců s třepajícím se jazykem od křiku, který proráží okenní tabulky, se opravdu mohou stát minimálně poloviční lidi se zabijáckým smyslem pro humor. Taky jsem potřebovala na pár let odstřihnout od korporátu, abych zjistila, že právě tohle je řeka, kam už nechci vstoupit. Jen upřímně doufám, že ty děsivé vzpomínky na válečná příkoří nikdy nevytěsním natolik, aby nás napadlo mít třetí dítě!

pondělí 3. listopadu 2014

A co vy? Už máte vykopanej hrob?

Věděla jsem, že to letos přijde. Vzhledem k tomu, že Pižmič rychle přeskočil mentální úroveň dospívajícího primáta a má namířeno na vyšší cíle, bylo jasné, že se začneme zamotávat. Do všeho. Ale dnešní příklad je z aktuálního Halloweena a Dušiček.

To si tak jdeme večer parkem, když začala houkat Pižmurova kontrolka závisti a okamžitého chtíče. Naproti nám šel chlapeček s obřím lampionem na baterku (vzpomněla jsem si na své dětství, baterky nosili tenkrát v lampionech před Svátkem práce jen ty největší mača, co měli zručný táty. Já svíčku, pokaždý, furt chcípala a pořád mi ji musel nějakej strejda s cigárama zapalovat). Takže z tohoto úhlu pohledu jsem se dovedla vcítit do toho, jaký to musí být, vykračovat si s obrovitánským svítícím lampionem na baterku jako king v setmělém parku, ale chtěla jsem k tomu dodat nějakou legendu.

„Hmmm, a víš proč má ten lampión?“ zeptala jsem se Žmura a v duchu si už sumírovala nějakou neškodnou anglosaskou historku, u které se nezamotáme. Pižmič odpověděl, že mu je to jedno a že by chtěl ten lampion, protože by mu ho záviděl táta. „No, tak on je to takový zvyk původně z Irska, vtírám se nevítána, nezvána se svým vzdělávacím blokem, „a tam se děti převlékají za bubáky a chodí po domech, kde dostávají sladkosti. U nás máme Dušičky a ty budou zítra.“ Žmura kupodivu nezaujaly sladkosti, jak jsem očekávala, ale Dušičky.

„Dušičky, jaký dušičky?“ vrtí posměšně hlavou. „To je svátek mrtvých“, vysvětluji. „Svátek mrtvých babiček a dědečků, za kterýma lidi choděj na návštěvu na krchov“, dodávám v okamžité inspiraci, abychom se zase nedostali k otázkám, kdy umřu já, náš ptáček, táta nebo Čičman. „Mrtvý babičky nebo dědečkové“, vydechne Pížan  obdivně. A bylo to v háji, na druhý den jsme museli na Olšany podívat se na návštěvu za mrtvýma seniorama.

Jít na Dušičky na Olšanské hřbitovy je v podstatě nejmasovější funebrální turistika, které se můžete zúčastnit. Před Olšanama už jsou jen oslavy Santa Muerte v Mexiku a funus Karla Gotta, až jednou nastane.

U hřbitovní brány to vypadalo na vyprodaný koncert U2 nebo frontu před stadiónem fotbalového Eura. Místo nadržených fotbalových hooligans se však dav skládal hlavně z postarších groupies s věnci „Vzpomínáme“ a flaškou čistidla na mramor. Žmur se kontrolně přeptal, jestli jsou živé, nebo ty mrtvé, co mají dnes svátek. 

„No asi jak které, když se tak rozhlížím“, zasmála jsem se potměšile, ale o bod víc dostal Milý, když označil partu seniorů s lopatkami a batohy za vykradače hrobů. Žmur valil bulvy. Taková kovbojka kousek od domova! Vedle Olšan je za zdí rozestavěná plocha, ze které se ozývaly prudké rány. „A co je zase tohle?“, ptá se Pižmič už lehce poplašeně. Je tma, kolem nás blikají osvětlené hroby. Jestli něco chybí, tak je to Svatební košile od Erbena. „No, tam přece střílejí ty, co mají na kahánku a ne a ne umřít a mají tady už vykopaný hrobečky“, vysvětlil Milý přičinlivě a ukázal na vyšklebenou díru pod náhrobkem, kolem které jsme zrovna šli. „To víš, hřbitov není žádnej holubník!“

Myslím, že po Dušičkách budeme mít zase co vysvětlovat, až se Pižmič ve školce a na návštěvách prarodičů zeptá, jestli už mají předkopané hroby. Pravda, pořád to bude o málo trapnější diskuze, než o anatomických detailech rodičů během toho, co nás chodí šmírovat do sprchy.

pátek 24. října 2014

Kulturelles Leben

Tak se jmenovalo moje maturitní téma z němčiny, ale nemusíte se obávat, dnes to nebude ani o kultuře, ani o mokrých dlaních na potítku.

Obávám se, že tak ani s velkým množstvím sarkasmu nemůžu nazvat sobotní babypunk, kdy jsem přespávala i s dětmi u Jany a podařilo se nám všechnu drobotinu nenápadně unavit odpolední zábavou, takže všichni odpadli o půl 8 večer. Přes spontánní radost a high five se nakonec právě tohle ukázalo jako rizikový faktor, protože jsme z euforie stáhly flašku vína a bylo strašně brzo. Následovat měla konvice žaludečního thé, jak už teď správně chápu přírodní zákonitosti svých stárnoucích jater, a ne si otevřít další a pak dorazit ještě cosi načatého z ledničky. To něco muselo být démonické a stižené kletbou zazděné jeptišky, jako šípkové víno Květy Fialové, protože ráno mě ještě za tmy probudily přespané děti a vrzající brána pekel se otevřela dokořán. Kdosi mi střílí revolverem do spánku, ale nejsem schopná vyhodnotit, jestli je to Žmur s pistolkou, nebo stovky permonů, co mi svými krumpáčky přetínají neuronové synapse.

Zvednu se a přebalím pokakanou Čičman. Prásk, prásk a do toho se mi nad plínou začíná slušně navalovat. V kuchyni potkávám bloudící postavu. Jana v nějakém zázračném záchvěvu energie smaží dětem palačinky. Nad tím upřímně žasnu, jako kdybych ji našla přecházet v baletní sukýnce a piškotech na nataženém laně. Výpary z pánve nás ale záhy dostanou obě a tak Janin manžel ráno škodolibě fotí nechutné zátiší: klečím nad mísou, jednou rukou si držím vlasy a druhou odstrkuji zvědavou Čičman,  která se snaží dosáhnout na plovoucí barevné cucky v záchodě a olízat je z prstíků. Metr ode mě klečí Jana a v podobném multitasking herním módu se snaží vypumpovat žaludek a zároveň nevydat sáček s vydáveným obsahem batoleti, které se ji věší na ruce a od rána netouží po ničem jiném, než si po tričku rozmatlat zvratky. Asi to slýcháte na každém rohu, ale dnešní mladí opravdu nemají slitování!

V úterý jsem dělala společenské garde Houbičovi, tentokrát na vyhlašování cen Technologické agentury. Po víkendu jsem si nemálo oddechla, když jsme si hned na začátku odsouhlasili nealko účast. Line-up byl sepsán klasickým stylem odměny za trpělivost. Úvodní slovo, čtyřicetiminutový blok moderní vážné hudby, vyhlášení a raut pro statečné, kteří vydrželi až do této chvíle.

Po úvodním slovu jsem zjistila, že potřebuji nutně čůrat. Prostorovou orientaci snadno ztrácím i bez alkoholu, takže se dobývám místo na WC do úplně špatných dveří, v čemž mi vydatně pomáhá i moderátor a pán od security. Nakonec se nám společnými silami a za tlumených nadávek ochranky na dveře zasraný podařilo prolomit se do zkušebny pěveckého sboru. Poněkud dezorientovaně se snažím uprchnout dál zasklenou skříní vedle dirigenta, protože se cítím v bezprostředním ohrožení, že ode mě budou očekávány výkony. Tím spíš, když dirigent nabádá pěvce k doušku vody, aby neměli  sucho v krku a kdosi, co rozdává kelímky, nabízí i mě. Oklikou přes kotelnu a technické zázemí se vracím do sálu a zakopávám o kabely od kamery. Slyším, jak se Houbič dusí smíchy.

Stihla jsem to akorát začátek vystoupení violoncellisty a klavíristky. Violoncellista se tváří velmi zarputile a při pomalých temných částech skladby vypadá, že se rozpláče nebo zemře. Klavíristka oproti tomu hraje jako štvanec a levačkou převrací noty tak prudce, že to vypadá a mlaská, jako by violoncellistu fackovala. Tímto se omlouvám, že neposkytnu hlubší rozbor, ale mohu vás ujistit, že na fackování týraného violoncellisty projektovaného na velké plátno se zaměřila pozornost většiny posluchačů. Když dohrají, sálem propukne úlevný potlesk, což však violoncellistu nemálo namíchne, vyběhne na pódium a začne ignorantům v první řadě spílat, že se jedná pouze o první větu opusu, po které se netleská. Protože však nemá mikrofon, od prostředku sálu dál to vypadá jako záměrná divadelní performance, tudíž se zbytek hlediště na violoncellistu povzbudivě usmívá v domnění, že  vypukne veliká legrace.

Na pomoc přispěchá moderátor s mikrofonem zrovna v okamžiku, kdy zachmuřený hudebník hřímá: „Nemám rád svůj zesílený hlas. A vy tam vzadu přestaňte konečně tleskat!“ a dolaďuje s moderátorem za jeho stoupající nervozity pořadí vět, přičemž ho přistihne, jak plete adagio s mazurkou, zalomí rezignovaně rukama a vrací se k nástroji, jen šosy fraku lítají.


Následující hudební půlhodinu violoncellista svůj obličej zatne do takové grimasy, že si publikum odpočítává fackování not jen v duchu a potlesk na konci přijde po velmi, velmi dlouhé pauze, ve které se obecenstvo mezi sebou vzájemně ujišťuje, že už je skutečně po všem. Po tomto zážitku se mi nemůže nikdo divit, že na státní operu teprve sbírám odvahu a tréning v poker face!

úterý 21. října 2014

Nejdivnější kšefty v Praze: Nanoantik

Na tenhle podnik jsem narazila na cestě pro lístky na sobotní Ohm Square a myslím, že ho stojí za to zaznamenat. 

Mám ráda Kubelíkovu, je kousek od parku, v létě se dá zajít na tabouleh na zahrádku a večer na koncert do Akropole, je to pro mě pomyslný přechod pro chodce mezi slušňáckýma Vinohradama a divokým Žižkovem. A teď jsem zjistila, že Akropolis a Nanoantik tvoří dokonce svatou trojici podniků vedle sebe, ještě společně s cukrárnou, která uvízla v čase někde za Husákem a teď funguje pravděpodobně jako skanzen. V umatlané výloze najdete jen zaprášenou sbírku figurek z kindervajec, zato vevnitř nefalšovaný žloutkáč a poctivou likérovou špičku za třináct korun. U stolků, které zdobí nevyhnutelné květináče s umělou růží píchlou do moduritu, se schází pořád ta samá parta důchodců. A pokaždé zmlknou, když otevřu dveře a pak nenápadně přehodí řeč na počasí nebo jiné nevinné téma, ale potajmu na sebe mrkají, pijou kafe s tuzemákem a čekají, až vysmahnu, aby mohli nerušeně pokračovat. Tajný spolek!

Dost konspirace, jdeme si teda pro ty lístky, když se Žmur zasekne a fascinovaně hledí do výlohy. Na tyhle kšefty jsou nejlepší děti, psy a cvičená vietnamská prasata, protože lidé bez poruchy růstu mívají zorné pole o metr výš. Zakoukám se s ním a zíráme oba. Angličáci, scifi ze šedesátek – plastové vesmírné lodě, dětské pokojíčky z NDR, art deco porculán, filmové týdeníky a hodně, hodně divné fotky.

Jestli jste v dětství trpěli nějakou drobnou úchylkou a teď vám schází, tak je k mání právě tady. A pokud ji nehledáte, nezdržujte se moc dlouho. Nebo si vás něco uloví, jako se stalo právě mně:

Táta!

Pardon za sníženou kvalitu fotozáznamu.






















úterý 14. října 2014

Rozpuštěná a vypuštěná


V posledních dvou týdnech se mi přihodila taková zvláštní věc. Znáte ten pocit, když jedete rozhrkanou karosou? Neposedné lupy, co při rytmickém natřásání poskakují na ramenou maloměstského řidiče. Pachová stopa v autobuse je kolektivní svědomí za naše skutky: zelené orbitky, vyzuté boty, postalkoholické výpary, vůně natrávených koblih zápasí s nikotinovým dechem majitele žaludečních vředů. Jestli vás něco může zachránit, je to místo vedle distributorky Avonu, ale v té chemické parfémové kleci se zase snadno ukýcháte a zaslzíte (zvlášť pokud jste alergik jako já a stačí vám projít v uctivé vzdálenosti kolem parfumerie na ulici).

Potom si v rámci osobního vzdělávání a rozvoje po 4 letech mozkové hibernace během pár dnů slupnete jihoamerickou zelenou medicínu a hned potom naprosto nevinně znějící víkendový seminář na pracovní integraci. Někde asi byla přestupní stanice, protože najednou se přistihnete, že nesedíte v autobuse, ale v kokpitu gripenu a řítíte se nadzvukovou rychlostí v myšlenkových mapách, dětství, hledání smyslu a detailním ponoru do balastu na první pohled strašně důležitých věcí, kvůli kterým nemáte čas na to všechno pod slupkou. Což je z povahy věci stejně slaboduchá činnost, jako zapékat do vanilkových rohlíčků celé vlašské ořechy i se skořápkou, abyste se nezdržovali vyloupáváním jader.

Druhou stranou síly je fakt, že se vám občas zapojují obvody a automatické aktualizace v místech a situacích, kde vás to celkem překvapí. Anebo někoho jiného – dodnes si nejsem jistá, zda náš Vietnamec z večerky přišel na kloub záhadě, proč zákazníci propukají v nekontrolovatelné slzy zrovna u regálu s tropickým ovocem. Asi stejným principem, jako se lidé se zlomenou nohou diví tomu, že potkávají samé lidi se sádrou, taky potkáváte na ulici daleko vyhrocenější lidi. Levitující babičky s jezevčíkama na neviditelných polštářcích hřejivé moudrosti a laskavosti a do toho pindy jako zástup naší pošťačky. O tenhle ranní rozhovor se vlastně můžu podělit na konec.

Zvonek. Zvedám sluchátko na otvírání dveří.

ZP (což můžete interpretovat jako zástupná pošťačka nebo jakýmkoliv jiným slovem na „P“, které vás k tomu napadá): „Vy jste ta paní Psice?! Já tady běhám po celém domě s vaší zásilkou a vy si jste klidně doma a zvedáte sluchátko! Kde máte napsané jméno na dveřích, co?!(přerývaně dýchá a tahá hemla až z paty). Kam mám teda jít?“

já: „Čtvrté patro nalevo. Ale víte co, pokud jste uběhaná, tak to nechte ve schránce, já stejně dnes musím na poštu…“ (Vidíte jak se překonávám, žáno? Prostě se mi nechtělo kazit si snídani úplně zbytečným výserem a přesně tohle z podobných úvodů kouká). ZP praští sluchátkem.

Doufám, že to vzdala, ale domem rezonuje dusot bizona, takže jí jdu naproti. Když už ví, kde bydlíme, byla by schopná vyrazit dveře, pokud bych ji zazdila a pustila si nahlas reggae. ZP bere schody po třech a střílí po mě zásilkou. Chytám. 

Říkám: „To jste hrozně hodná, že jste přišla. Ale příště si tím nekazte ráno. Nechte to jen tak ve schránce. Jedna vaše předchůdkyně  nám tady dokonce ani nenechávala výzvy k vyzvednutí. Myslím, že s takovou úsporou času a kloubů mohla klidně celé dopoledne relaxovat na lavičce v parku a pak si zajít na oběd.“

ZP: „Ani náhodou. Mojí povinností je zásilku předat. A vaší povinností je zásilku převzít! Tak se budeme věnovat našim povinnostem a nebudeme o tom vůbec diskutovat!

Vidíte, ale takový bič na sebe já přesně potřebuju. Tuhle ZP, aby mi připomínala, jak důležité jsou pro mě moje děti a knížka, kterou pro ně musím konečně napsat. 

pondělí 29. září 2014

Dieta podle Psice


Když jsem byla ještě na škole, rozlišovali jsme pivní dietu, nejedení do šatů na taneční a rohlíkovou dietu (když došlo kapesné od rodičů). V posledních letech se to ale kolem mě začíná hemžit krabičkovými dietami, dělenou stravou, dietou podle krevních skupin a známých osobností, astronautické instantní nápoje, breathariánství, a taky se pomalu začínají objevovat první vrstevníci – cukrovkáři.

V každém případě většina příslušníků dietní sekty  vypadá na první pohled hrozně duchovně a povzneseně. Něco jako „Vůbec se neomezuj, však nemusíme jíst oba. Klidně si dej ten tatarák (a zaplň si střeva hlísty a 2.000 kilojouly), mně stačí neperlivá voda, protože jsem dneska snědl už jáhly a půlku jahody a právě jsem v očišťující fázi. Víš?“ Je úplně jedno, kolik vážíte, ale připadáte si v ten okamžik jako vyžrané laločnaté prase, jehož myšlenkový přesah končí u denního menu restaurace a letáku z Kauflandu.

A tomu jsem se rozhodla učinit přítrž. Také já umím být éterická bytost, živící se jen salátem z okvětních plátků růží a korejskou poezií! A protože téma dne u mě není redukce, ale spíš důkladné proprání ojetých součástek, rozhodla jsem se pro sedmidenní detox. Můžeme tomu říkat taky Poustevnická dieta, nebo Sedm Dnů Smutku, protože tahle dieta zahrnuje absenci všech lidských potěšení od cukru, soli, kofeinu, lepku, alkoholu…mám pokračovat? Tahle dieta ční mezi ostatními prostě jako absinth mezi zelenýma.

První den byste čekali, že se budu v emocích svíjet pod stolem a krást cukřenku, ale to se šeredně mýlíte. První den byl úplně v pohodě. Netvrdím, že luštěninová polévka bez soli nechutná jako bahnitá kaluž z kravince, ale není to v tuto chvíli podstatné. Bylo mi povzneseně a soucitně jsem se dívala na lidské tvory pode mnou, kteří se živí pivovarským gulášem. Soucit si  musíte budovat, abyste dostali své astrální tělo na vyšší úroveň a nepůsobili na ostatní jako strašná píča. Pijete čerstvě  vymačkanou karotkovou šťávu a pociťujete první čůrky a potůčky pramenící energie. A vy blázni jste si kdysi na únavu dávali kafe!

Druhý den se energie někam záhadně vytrácí. Asi za astrálním tělem a soucitem, protože mě už vůbec nebaví zírat od rána do večera na to, jak se moji přízemní bližní neustále něčím cpou. Sraz s Luckou v kavárně. Zatímco si Luc poroučí sachr a dvojité presso, já si objednávám bylinný čaj tak zoufale neartikulovaně, že se mě číšník dotazuje natřikrát. „A co k tomu?“, nestydí se úlisně pokračovat a vůbec netuší, jak blízko byl k tomu, aby měl sachr od ucha k uchu.

Třetí a čtvrtý den jsou ve znamení hluboké rezignace a tělesného úpadku. Ty blafy nedají jíst. Mám halucinace z hladu, protože kdykoliv si uvařím várnici nesolené rýže a zeleniny, sním několik soust a zbytek té šlichty vyliju do záchoda; odmítají to dokonce i děti, které u nás občas přistihnete vyjídat odpadkový koš nebo zvláštní předměty jako například mou rtěnku. Potřebuju pořádný kafe, litry kafe, ne meltu. A to si samozřejmě nedám, protože tenhle experiment neprojedu na zrovna na kofeinu.

Pátý den je, přátelé, zrovna dneska. Kdybychom žili na samotě u lesa, najdete mě skrčenou v krmelci u lizu. Ale protože žijeme ve městě, najdete mě nad talířem čočkové polévky, kterou si solím vlastními slzami sebelítosti. Ještě dva dny. Připadám si už jako světec. Průhledný a nazelenalý světec. Zítra vstanu, a budu žehnat zákazníkům před mekdonaldem a pozítří budu vylizovat kečup a olej z odhozených obalů od hranolek. Ale potom přijde Velký pátek a mé utrpení bude u konce.  A to vám teprve napíšu pořádný post o jídle!

středa 24. září 2014

Vitajte na Slovensku!

hovoritě rusky?


Chtěli jsme si poslední letní víkend užít v lese, pokud možno s výhledy a pokud možno bez lidí. Obojí se nám splnilo. Místo původního Slovinska jsme pozměnili destinaci o jedno písmeno blíž na Slovensko. O slovenské Poľaně se píše jako o „krajinném celku Slovenského středohoří. Jedná se o silně erodovaný stratovulkán. Od roku 1981 je toto slovenské pohoří vyhlášeno chráněnou krajinnou oblastí.“  Ale jenom tady se jako obvykle dočtete celou pravdu o tom, že jde o izolované místo osídlené šavlozubými tygry a domorodci, kteří se dorozumívají pouze místním dialektem a jejich rázovitou řeč nijak nepoznamenalo ani třicet let v ČSSR.

To si třeba jdeme si takhle po chodníku, notně vyhládlí po dlouhé cestě a mlsně se rozhlížíme po nejbližší haluškárně, když se proti nám vynoří postarší muž. Člověk, od kterého byste očekávali, že při písni „Zvonky šťastie“ prohrabával kdysi na dydžině místní Darině trvalou ondulaci a má ve stojanu chronologicky seřazené všechny kazety od Goťáka. Ne. Při otázce na nejbližší restauraci ztuhne a autisticky vrtí hlavou, jako bychom si zapomněli sundat skafandr a elektrody z hlavy. „Reštaurácija?“ zkouší to Milý.

“Já vám ale vôbec nerozumiem“, vyjádří se konečně ten tichý muž upřímně. „Ale možme hovoriť rusky“, nabídne vzápětí přičinlivě. Ztracen v překladu zůstal i pokus získat v supermarketu k nákupu tašku  (jak se řekne slovensky igelitka proboha!?), na baru jsme zase byli za „tyčehuny“ a po odtajnění identit se nám vysmáli za Prahu. Ale to už nezapočítávám do místních specifik, protože za Prahu se vám vysmějí všude.  Mimochodem reštauraciju jsme nakonec našli a byli jsme ohromení:  místo halušek pizza s bryndzou a klobásou a turecký gyros. Globalizaci (na rozdíl od češtiny) nezastavíš!

Nabídku krčem ale výrazně vylepšovala lokální čučoriedkovice a samozřejmě jsme se nepřijeli opít ani najíst, ačkoliv z toho zatím můžete nabýt mylný dojem, nýbrž vystoupit na vrchol Poľany. Dva chlapíci u parkoviště byli jediní lidé, které jsme za celý den potkali. Cedule „Pozor, medvědi“ u prvního stanoviště mě donutila poněkud zbystřit smysly, zvlášť poté, co Milý začal rozebírat etologické teorie, že takový medvěd potřebuje na zimu nabrat podkožní tuk z masa a ne borůvek. Potom jsem se dočkala. Stezku v nejhustším lese přeťalo zachroptění aliena. Z druhé strany kontrují mutanti. V Česku byste si pomysleli něco o ožralých myslivcích a vzrušovali se pouze v případě, že máte zrzavé vlasy a tudíž vám bezprostředně hrozí záměna s liškou a odstřel. Tady je ale jasné, že nejde o lidi, protože se tu jednoduše nevyskytují. 

Jeleni! „Jeleni jsou lepší možnost než medvědi“ komentoval to Milý, „ačkoliv během říje mohou napadnout i člověka a roztrhat ho na parozích na cucky“. Ale aspoň nevylezou na strom, utěšuju se a už si hledám ten svůj. Hýkání nás doprovází, bestie běží rovnoběžně pod námi a řvou jako o život. Zázrakem krvežíznivým jelenům unikáme a vracíme se obloukem k památníku partyzánů. Před třiceti lety před ním údajně byla položená vojenská helma a rozmlácený samopal, se kterým Milý střílel svou sestru, když tu byli na rodinné rekreaci. Dnes před ním leží pár šišek a všude je ticho. A právě to je tady nejlepší.

středa 17. září 2014

Postřik na kuny

Odmala jsem zažívala nevinné dětské orgasmy ve dvou kšeftech: papírnictví vonící rozlitým Kanagonem, kde byly k dostání propisky s tekutou náplní s přelívajícími  autíčky (máma ji měla a půjčovala jen za dozoru) a komunistická drogérka, kde bylo k dostání všechno – od dámských vložek Hygema po arzen na trávení nepohodlných krys a záletných manželů.

A protože podzimní prázdniny v malém městě byl pro Čičman zřejmě takový opruz, až se jí psychosomaticky rozlezl po celém zadku a okolí, vydala jsem se do městečka prozkoumat drogistické příležitosti roku 2014. Centrum už je pochopitelně osázené výsledky práce agilních regionálních manažerů známých brandů, ale zrovna dnes a tady se nechci stát člověkem. Kousek od náměstí zahlédnu totiž starý známý nápis a školní tabuli s akční nabídkou, která stojí fikaně uprostřed chodníku, aby se o ní mohli přerážet důchodci a lidé zahledění do mobilu. Moje komunistická drogérka!

Na tabuli je kaligraficky vyvedená dnešní nabídka. Želatina do zavařenin, rašelinový substrát a postřik na kuny, do kteréhož sousloví nějaký uličník umně vepsal písmeno „D“. Nechtíc se při vstupu směju při představě toho pičifuku, když vtom dostanu nepřipravena do nosu přímý úder těžkotonážním odérem pracího prášku, guána a ředidla, s doznívajícím buketem laciných parfémů, takže málem zavrávorám do hromady motyk u dveří. Interiér a systém prodeje zůstává zachován od padesátých let. Na začátku sáhodlouhého pultu nafasujete růžový vikslajvantový košíček z NDR a pomalu postupujete frontou, přičemž své požadavky musíte na prodavačky hulákat jako vojenský oficír ze tří metrů. Takže pěkně stručně a jasně, tady není čas na žádné vystávání před regálem a váhání mezi odstíny tvářenky.

Stařenka přede mnou tady buď už těch dobrých padesát let nakupuje, nebo je nahluchlá, každopádně objednávky zvládá s lehkostí mistra. „Jednu alpu!“ zařve prodavačce do tváře, až se jí zatřepotá umělohmotná krajková čelenka ve vlasech. A postupuje dál ke kase. Za námi se už vytvořila fronta a začínají mi vlhnout dlaně. Takový ten potivý reflex, když na vás má na meetingu přijít řada. Musím to dát napoprvé a zbytečně to neprodlužovat. 

„Krém proti opruzeninám“, zařvu po vzoru mé předchůdkyně, prodavačka kývne a houkne zpátky: „Jako na vlka?“
„Krém na vlka“, chytá si Pižmič hlavu do dlaní a dusí se smíchy. „A máte ještě krém na lišku“, vysouká ze sebe ještě v křeči a náš povolený pětisekundový limit na nákup je rázem vyčerpán. 
„Víte, ne na vlka“, snažím se asertivně pokračovat a naskakuje mi okamžitě krém na kuny, možná i s tou hvězdičkou po en, „já myslela dětskou mast na opruzeniny, jako na ni“, ukazuju na spící Čičman v kočárku. Ten je však pod pultem a hradbou ze zlevněného Persilu, takže ji prodavačka neregistruje. „Jakou mastičku na ni?“ dožírá se pomalu a já musím pokorně uznat, že spravedlivě. Výrostci ve frontě, co si přišli pro kondomy a pleťovou vodu na jebáky už nevydrží dál mlčet. „Pani, máte muchu na ni!“ Což přivádí už téměř civilního Pižmiče do další agónie smíchu.

Žena za pultem se dovtípí a práskne mi do košíku lahvičku s modravým obsahem a dětský pudr. Aviril! Končím tichým přáním, ať mi tohle retro žádné vyvoněné frenčízy neseberou!