pondělí 23. dubna 2018

Pondělní pičifuk pana Jiřího


Dnes ráno si připadám jako něco, co přinesla kočka z nočního lovu. Odulý ksicht, černé kruhy pod očima a po vysmrkání nacházím na kapesníku sliz, co efektně ladí s mým žlutozeleným tričkem. Nenávidím zánět dutin. Připadá mi, že pod mázdrou mrtvolného hnisu se nachází i celý můj mozek. Jako zombie piju kafe pravděpodobně se zkyslým mlékem z minulého týdne, a kdybyste mi ke snídani naservírovali fermentovanou žraločí hlavu zakopanou na dva roky pod zem, pozřu ji se stejně tupým oddaným výrazem. Vzhledem k tomu, že jsem ztratila čich, chuť i hlad, bude asi stejně lepší přejít na instantní Modafen.

Aby toho nebylo na pondělní ráno málo, přišel nám dnes ráno šéf ukázat svůj nový úlovek z náboru. Jak už víte díky Jarmilce, šéf stále loví nový lidi v temných vodách, ale dnes ráno předčil všechna naše očekávání. Zřejmě narazil na grant podporující kariéru lidí, co se po několika neúspěšných pokusech o úmrtí vrací z hospicu zpátky do zaměstnání, nebo za mlada okrádal staroušky v metru a teď se snaží vylepšit si karmu. Náš tým složený ze dvou mladých, ale už nyní zcela beznadějných programátorů, důstojníka Star wars, misantropa, oběti plastické operace a nafouklé hlavy přetékající zeleným slizem od května doplní pan Jiří.

Jarmila si na záchodě dopumpovala výstřih, protože bez ohledu na to, že Jiří možná ještě pořád jezdí do práce drožkou, nebo úzkokolejkou, jak je zvyklý z mládí, nic nemění na tom, že je mužem, což ho v Jarmilčině žebříčku raketově odpálilo nejmíň o tři příčky oblíbenosti přede mnou.

Pavel si před vzácným hostem jako obvykle nekorektně odříhl doušek ze své ranní Pepsi, dnes s pondělní extra porcí znechucení a Důstojník se mi v kuchyňce svěřil s domněnkou, že jde o inkarnaci Maz Kanaty.

Já jsem si bublavě odsmrkla a doufala, že si moje slzavé opuchlé oči pan Jiří nevezme osobně. K této interpretaci naštěstí nedošlo, ale myslím, že do budoucna jeho stůl ozdobí kromě muškátů a léků na prostatu i lahvička dezinfekčního gelu. Zbytek týmu se dosud nepodařilo vyrvat z náručí divokého víkendu.

Šéf pod tlakem studu za své dosavadní nepovzbudivé výsledky personálního managementu Jiřího představil jednou nerozvitou větou a vysmahnul na meeting. Ani mu s námi nepopřál hodně štěstí. Tomu říkám empatické uvedení do pracovního procesu. Na místě Jiřího bych se vsákla do koberce, nebo ztuhla a křečovitě se usmívala, dokud by mi nezačalo tikat oční víčko. Jiří se ale svého dne zhostil s nečekanou odvahou.

„Tak depa je tady ňáký volný místo?“ a zapustil kotvu do prázdné kóje mezi mnou a Jarmilkou. To je něco jako bivakovat na hranici Izraele a Palestiny.

„A tyhle pičifuky si děvčátka rozeberte“ odhrnul z našeho znepřáteleného území minerální vodu ve spreji a páchnoucí hyacintový deodorant neomylně na Jarmilčin stůl. 

Tím jednoznačně demonstroval, že se přidal na správnou stranu Síly, protože Jarmilka se ostře vymezila vůči hyacintům, děvčátkům i pičifukům. Vypadá to, že Jiří přes pokročilý věk moc filmů s Hugo Haasem neviděl. 

Vítej ve světě opravdových mužů, Jarmilko. Vítej v kanclu, Jiří. Nevěřila bych tomu, ale chyběl jsi nám tady.

Maz Kanata. Svěží fuk do našeho týmu.


čtvrtek 12. dubna 2018

Zahrádka slečny Čičman


Pokud jde o horoskopy a ezoterické členění lidí do osobnostních kategorií, tak by podle mě základní otázka neměla znít „Beran, nebo Střelec?“ ani „Psi nebo kočky?“, ale spíš „Rostliny, nebo zvířata?“.

Nemůžete mít upřímně rádi obojí, protože k tomu, abyste měli doma ožvejkanej muškát v poslední smrtelné křeči rozhodně není nutný ustájit si doma stračenu na čerstvý mlíko do kakaa. Mnohem rafinovaněji ho zmučí morče.

My jsme se s M. na začátku vztahu a společného bydlení dlouho hádali o malichernosti, jako kdo komu krade ponožky, než jsme narazili na daleko výkonnější generátor vzájemného zklamání. M. je totiž pěstitel a já chovatel. Kolik kytek u nás už zatáhlo jen kvůli tomu, že M. musel na týden odjet a na mě připadla povinnost je zalévat, byste nespočítali na prstech celého vašeho těla. 

Na svou obranu bych jen ráda dodala, že většina těch zelených chcípáků často jen čekala na příležitost, až M. vytáhne paty, aby mohli zplesnivět během 24 hodin a reinkarnovat se v miliardu otravných mušek, co lezou do očí a snaží se naklást vajíčka do spojivkového vaku. O zbytek rostlin, hromadně se plazících směrem ke dveřím našeho bytu ve snaze o evakuaci, se postarala zvířata a potom děti.

Když se dnes porozhlédnete po M. pracovně, najdete jedinečnou sbírku drsně vyšlechtěných druhů, které jsou připravené kolonizovat Mars. Co ale samotného eM překvapilo, že v té těžké přesile nečekaně našel spojence.

„Já bych tak ráda něco pěstovala“ povzdychla si jednou Čičman u večeře s nakousnutou okurkou v ruce.
„Tak maximálně další nezávazný vztah s chlapečkem ze školky“ prohlásím nedůvěřivě.
„To ne. Hrášek, rajčata, nebo kukuřici.“ pokračuje Čičman a eMovi se rozsvítí pohled.

Druhý den vede od stolu pěšinka z vysypané hlíny. Na jejím konci najdu pod oknem sadu květináčů jak z vietnamské pěstírny konopí v opuštěný fabrice a dva nadšené zahrádkáře. „Tady máme rajčátka, tady hrášek a slunečnici“, ukazuje mi hrdě Čičman.

„A máte někde i to políčko s kukuřicí?“ Žmur se tomu sice nervózně zasměje, ale nezapomene si zkontrolovat vrchní zásuvku od komody. Pro jistotu.

Za pár dnů výpěstky vyklíčily, což eM pošetile označoval za důkaz, že se v našem bytě dají s trochou respektu pěstovat živé rostliny, ale mně jich bylo už tenkrát líto.

O to víc, když objevily první neduživé stonky. Půlka z nich ráno ležela bokem. „Jen jsem je chtěla povytáhnout, aby nerostly tak pomalu“ hloubá nad tím srebrenickým masakrem Čičman.

Další dvě sazeničky byly vyplaveny tsunami způsobem zalévání a zbytek uschnul. To už mi bylo líto spíš eM, který zůstal se svou partičkou zocelených sukulentů zase sám.

Když jsem včera vyhazovala květináče s pozůstatky mrtvých těl, zaujalo mě v hlíně něco barevného. Skoro v každým květináči byla zasazená a ukazováčkem festovně zatlačená figurka Hello Kitty.

Když ono by bylo živé koťátko stejně lepší než živé rajčátko.“ dodala k tomu Čičman. 

Ale kdoví? Třeba Hello Kitty sazeničky fakt fungují.
A co teprve sazenice morčátka...




pátek 6. dubna 2018

Vzpoura muflonů. Coming soon!


Možná mě za tenhle post kromě vás vyhejtuje Ježíšova máma, nebo Děda Mráz, ale je mi to jedno. Jednou vám to prostě někdo říct musel: Velikonoce jsou stejně daleko lepší křesťanský svátek, než podělaný Vánoce se všemi mobilními telefony nové generace v šustivým sáčku, polívkou pro chudý a sněhem leda tak na spořiči obrazovky, nebo deklech od hajzlů ve vyhlášených pražských techno klubech.

To si aspoň myslíme my s M. Vlastně si to myslím hlavně já, ale M. se určitě nebude zlobit, že to o něm píšu taky, protože se tady o sobě dozvídá většinou daleko horší věci a už mi dávno nasupeně nevtrhává do pracovny půl minuty od zveřejnění nového příspěvku.

Ale k těm Velikonocím. Pro nás jsou to svátky zmrtvýchvstání hlavně díky obětavé babičce, která nám i letos s křesťanskou laskavostí pohlídala démony a my mohli vyrazit na naši tradiční velikonoční pouť bez dětí. Den, noc a ráno, kdy můžete jako svobodné lidské bytosti vstávat klidně o půl desáté a ne kmitat v ranním šeru jako partička ilegálů se zabaveným cestovním pasem na ranní směně v Michelské pekárně.

Letošním cílem byl Mikulov. Jestli mi visíte na rtech, proč zrovna tahle výspa a zda byste tam měli jet taky, tak vás můžu uklidnit, že naší jedinou strategií je místo kousek od babičky, kam už ale bystrý zrak dětí nedohlédne a druhý důvod je svatý kopeček, kde se dá večer sednout s vínem a koukat na rozsvícené městečko pod nohama.

S tou výspou jsme se trochu přepočítali, protože Mikulov slaví vinobraní každý víkend v roce. Tudíž by byl hřích Velikonoce se čtyřmi dny volna trochu nepodojit a nepostavit na náměstí stánky s vínem a pódium pro Divokýho Billa. Tohle hrůzné epicentrum chrlilo místo lávy a šutrů stovky kopií výletníků s nordic walking hůlkami zrovna na naši trasu. Všichni do jednoho neměli zrovna na tohle odpoledne v plánu nic jinýho, než zevlovat uprostřed cesty a fotit si kýčovité panoramatické fotky s plastovou sklenkou vína, Pálavou a našimi zamračenými obličeji v pozadí.

Bylo zjevné, že potenciál zábavnosti a dobrodružnosti červené turistické stezky byl vyčerpán s příchodem Slovanů na Velkou Moravu, takže přišla na řadu má oblíbená free style chůze přes cokoliv. Bohužel jsme se nedostali ani k Novomlýnské nádrži, abych mohla M. na Velký pátek stylově uchvátit chůzí po vodě, vrhla jsem se tedy aspoň příkladem do nejbližší rozkopané oranice. M. k tomu jen chladnokrevně prohlásil, že si večer čistím boty sama. Ale nebojte se, jako v každé pohádce se ani rezervovaný M. nevyhnul upřímnému nadšení a to, když jsme zbědovaní a potrhaní dorazili k panské oboře v Klentnici.

„ Od 1. října Do 31. března zákaz vstupu pod pokutou až 10.000 korun“ četl nahlas M. ceduli na vratech. „A dneska máme teprve třicátého“, zamnul si radostně ruce a skočil za plot.  To je zase Emova úchylka, nacpat se všude, kam nesmí. Pokud jste Sudeťák jako já, tak tohle nikdy nepochopíte. Já mám zakódovaný jako dědictví předků, že za lezení do zákazu je kulka do týla a internace zbytku rodiny do pracovního lágru. „Nebuď srab a polez“, nadšeně podupává M. na druhé straně. „Vidím stádečko muflonů!“

V okamžiku, kdy se obrátil vítr a to obrovské stádo oddusalo ve zvířeném prachu jen pár metrů před námi, jsem svůj strach z postihu přehodnotila jako sekundární. Přiblížila bych vám ten zážitek jako něco mezi zemětřesením a migrací bizonů. Větší strach z udupání byste pohledali snad jen na koncertu Rolling Stones.

„Hej! Je to tu určitě bezpečný?“ sbírám odvahu sundat si dlaně z očí.

„Je to tu nádherný! Rozhlídni se: a nikde ani noha!“

„Nikde ani noha, ale támhle pod smrkem leží něčí vybělená páteř. Co když od října mufloni odvykli člověku? Připadám si tady jako na safari bez pušky a jeepu s mříží. A co je do prdele tohle? Krmítko s masem!“

„Kdybys nebyla krátkozraká, tak vidíš, že to není flák masa, ale růžový soli. Lizu!“

Duch-duch-duch-duch. Přes cestu přeběhne stádo jelenů. Podle počtu zvěře tu myslivci nebyli fakt dlouho. Nebo ta vybělená páteř pod smrkem patří hajnýmu. Navzdory chmurnému začátku to byl jeden z nejlepších jarních výletů ever. I když jisté pochybnosti zůstaly. Třeba, že tomu padesátikilovýmu muflonovi nikdy nedojde početní převaha ani to, že bych do něj nešťouchla klackem, natož do něj střílela. A že mají od října celou zimu na plánování vzpoury. 

Nechají se i letos pokorně naložit do guláše, nebo přijde evoluční zlom? 

Osobně si myslím, že by pro nás všechny bylo daleko prospěšnější být v lese trochu ve střehu, než zevlovat na pěšině se sklenkou frankovky.

středa 28. března 2018

Army shop: Testováno na lidech (a mrtvolách)


Pro Galahada

„Tak babičku bychom měli. A copak mi dáš k Velikonocům ty?“ zeptal se Žmur po telefonátu s moji mámou a utřel si do rukávu horskou bystřinu slin pramenící z představy slíbeného čokoberánka a snůšky kindrvejcí.

„Já? Myslela jsem, že budou Velikonoce a ne Vánoce ani narozeniny“, procedila matka-židák. „Dostaneš ode mě den dovolené, co si beru na tvoje prázdniny. A můžu ti k tomu vzít z práce propisku.“

„Dovolená je tvůj vlastní dárek“, ohodnotil Žmur drahocennost času, co můžu strávit v jeho zářivé přítomnosti. „Slíbilas mi, že si můžu něco malýho vybrat už za minulou logopedii.“ Nechtěla bych být u toho, až mi Žmur jednou začne skládat účty za dalších dvacet let.

Tak jsme vyrazili obhlídnout velikonoční nadílku do Žmurova vysněnýho kšeftu. Army shopu.

Zvenčí to vypadalo celkem nevinně, ale hned jak se zabouchly těžké dveře do potemnělého suterénu, začala na nás chlístat dusivá atmosféra plesnivých celt a maskáčových kabošů, ze kterých byste mohli vyvařením těžit krystaly čistého kortizolu. Divím se, že se místo zazvonění příchozího zvonečku na dveřích, neozvala spíš střelba z kulometu. S každým nádechem v té nikdy nevětrané místnosti se mi vědomí zamlžuje o něco víc, jako když zhluboka dýcháte do plynové masky.

Děti se s  vděčností rozeběhnou po prostoru jako malí Albánci po stanu KFOR. Zatím to vypadá, že neodejdeme minimálně bez frčky, co budu muset našívat Čičman na šaty, a plastového orla v životní velikosti, kterého si přeje instalovat na záhlaví postele. „Ten je tak roztomilej“, rozplývá se Čičman. „Budu se jmenovat Přemek a bude se mnou spinkat.“ Taky vám připadá výhledově nebezpečný, že Čičman pojmenovává všechny obskurní předměty po chlapečcích ze školky a tahá si je do postele?

Když dojdeme do velitelského stanu s majorem prodeje rozcapeným na rybářské židličce, už mám mozek zastřený natolik, že vážně uvažuji o koupi šátku v odstínu pouštní bouře. Zdalipak je děravý od kulky, nebo molů? Něco mě nutí mnout ho mezi prsty, přivonět si a inhalovat zemitou vůni plesnivého testosteronu.

Prodavač nás strnule sleduje a nevydá slova. Asi prochází stejným pocitem bezbrannosti, jako když vám v ospalém odpoledni na vojenské základně nepřítel hodí LSD do várnice s čajem a hodinu poté čelíte invazi mravenečníků, co zabodávají svý nenasytný choboty do krabic s výstrojí a vysávají z nich vzduch na způsob vakuové pumpy.

„Pře…přejete si něco?“ ozve se po dlouhých minutách mrazivého ticha od velícího pultu.

Zasněně pustím šátek. „Ne, my se tady jen tak díváme“. „My si tady jen tak čucháme“, upřesní to obratem na vysvětlenou Čičman, co musí všechno dělat a říkat po mně.

Mezitím se vynořil Žmur jako krysa zpod regálu označeného štítkem VIETNAM. V ruce drží brýle, co někdo musel chladnokrevně servat z ksichtu zastřelenýho Nicka Slaughtera a polní láhev. Asi vás už stejně jako prodavače nepřekvapí, že brýle lhostejně odložím na pult, ale dychtivě přisaju svůj mravenečnickej čmuchák k flašce.

Moje přemáhané receptory zasáhne taková dávka plísně a vyčichlého yperitu, že se málem sesunu na rybářskou židličku majora. „Mám vám k brýlím přibalit i toho orla?“ slyším odněkud zdálky. 

Díkybohu zvládnu zavrtět hlavou. Pak už si to pamatuju jen v mlze. Někdo mě  vystrčil na čerstvý vzduch o tři stovky lehčí a v noci na dnešek se mi zdálo o přežití v džungli. Předpokládám, že jde o začátek posttraumatického válečného šoku. Máte někdo kontakty na schůzky anonymních válečných veteránů? Nechci být za čmuchala, ale možná bych se zastavila...

Pro Přemka se zastavíme příště





pondělí 19. března 2018

Samsung: Revenant


Díky, že mě nekontrolujete, jak si vedu se svým telefonem.

Člověk všude čte, jak se dneska spotřební zboží a vztahy neopravují, ale rovnou hází do konťáku, tak bych vás jen chtěla ujistit, že i v této zlé době se najdou starosvětské servisy mobilních zařízení, kde vám udělají z mobilu radši sešívanýho Frankensteina, než aby přiznali porážku a nechali vás za stejný prachy vybrat o generaci pokročilejší model, což byl přesně můj plán.

Ale to ne. Můj zjizvenej Samsung je zpátky ve hře s vyměněnou základní deskou. Vsadím se, že cena opravy a lidské práce je mnohonásobně vyšší, než záchrana jeho života, ale určitě to stálo někomu za představu výrazu mého obličeje, až se mi vrátí zpět přesně tři měsíce před koncem záruční doby.

Mám ho zpátky a nebudeme si tady hrát na světlou stranu Síly, spolu s ním mám Facebook, Messanger, mobilní internet a zaplevelenou plochu appkama jako je Atomic Fighter Bomber, Dětská kardiochirurgie a Péče o miminko, co tam naše děcka nastahují  svou pouhou přítomností v okruhu 10 metrů od přístroje, asi na to mají speciální Bluetooth. Viklavej Pižmur spíš aktuálně Notooth. Jen začínám nabývat podezření, že jsme se Samsungem navždy spojeni nějakým neviditelným poutem. Kletbou.

V pátek mě volá Houbič s informací, že jede okolo Korporátu, a jak jsem na tom při té příležitosti s obědem. Zadívala jsem se na prázdnou krabičku od jídla, ve které se ve větru z klimošky převalovaly jen chomáčky plísně s ponurým hvízdáním harmoniky jako v Tenkrát na západě a bez váhání odpověděla, že jsem za pět minut dole. Z toho bylo samozřejmě deset, protože jsem šla ještě na záchod, ale Houbič za patnáct, takže jsme se potkali u recepci úplně stejně nepřesní, vyčůraní a hladoví.

Obědy s Houbičem jsou něco jako jako volný vstup na labutě. Super jízda, ale od půlky už tak trochu cítíte, že byste se měli vrátit zpátky na zem dřív, než se vám začne navalovat z cukrový vaty a šesti zmeškaných hovorů od šéfa. Po jahodách se šlehačkou v cukrárně dokonce už v úplně jiné městské části, než je Korporát, si odpřísáhneme, že pak už fakt jdeme. A já vytáhnu mobil, abych Houbiče přesvědčila o těch šesti zmeškaných hovorech od šéfa. Ale mobil tam není, i když vysypu celou kabelku včetně kaštanů, rozsypaného čaje a děravého krému na ruce. Znechucená obsluha neví, z čeho se při placení pohoršit víc.

„Určitě ho máš na stole“, sází se Houbič, „vyzvání“. Jenže po návratu zjistím, že na stole kromě těch chomáčků plísně v plastový krabičce není vůbec nic. Sednu si a chladnokrevně přemýšlím. Má vůbec cenu obcházet celou trasu Korporát – hospoda – drogerie – cukrárna a zpátky, nebo si rovnou přečíst směrnici na intranetu o ztracených a ukradených telefonech? Radost ze ztráty Samsungu mi hyzdí  otevřený vřed skutečnosti, že budu muset doplatit jeho přemrštěnou zbytkovou cenu. Cenu, za kterou byste si mnohem raději koupili řadový domek s předzahrádkou v Ugandě, nebo zavšivenýho orangutana i s větrovkou a skútrem z dražby zkrachovalýho cirkusu. Na to držgrešle jako já slyší.

S velkou nelibostí tedy začínám vyťukávat první písmenka do intranetového formuláře a chci to celé obalit do zvlášť bulvární historky o loupežném přepadení gangu z přilehlého domova důchodců, aby jediné oko ve skladu mobilů nezůstalo suché. V druhém okně prohlížeče sjíždím nabídku nablýskaných nových telefonů, abych dosáhla úplného rozštěpení osobnosti, když Jarmila rozrazí dveře prsama a hodí mi na stůl mobil. „Hele co jsem našla na záchodě. Vzala jsem ti hovor od nějakýho Houbiče a prý je to tvoje, no není to skvělý?!“
Fantastický! Máš u mě kilo čokolády.

„Strašně mě to potěšilo. Neudělala jsem dobrej skutek snad několik let!“

Takže když se mě M. zeptal, jestli jsem si ze své roztržitosti a bordelářství vzala aspoň nějaké ponaučení, beru si z toho fakt, že je někdy potřeba zariskovat a nechat sem tam někde válet mobil, nebo peněženku. Aby měli lidi v dnešním světě vůbec nějakou příležitost ty dobrý skutky dělat.

pátek 9. března 2018

Rezervace pro Tunga


Dnes se můžete těšit zprávy z domova. Nebojte, naštěstí se zatím i přes jarní počasí neprotrhla hráz Jarmilčina výstřihu, tudíž jsem nebyla oslepena osvobozenýma skandujícíma plandákama, ani vystřeleným knoflíčkem od halenky. Zůstávám doma v pyžamu díky Žmurovi, který táno chrchlal tak usilovně, že byste mu dali pětikačku na očkování proti tuberkulóze. Zvláštní, že od omluvného telefonátu do školy skoro nezakašlal. Lurdský zázrak? No, Pižmič stále trvá na stanovisku, že to vůbec nesouvisí s jeho podnikáním, tak si na to udělejte názor sami: 

Ahoj, tak co se přes den stalo dobrýho?“ selektivně se včera odpoledne zajímám před školou. Všimněte si, že se už nějakou dobu radši neptám, co se stalo zlýho (a stejně se to dozvím vždycky jako první) 

„Dneska jsme s Vinckem založili firmu“ odpoví Žmur bez emocí a zatváří se, jak když si Kellner znuděně koupí další podílové fondy. Zaloví v kapse a vytáhne nablýskanou novou desetikačku. 

„Zisk za první odpoledne od založení“. Žmur už dál tu předstíranou skromnost nevydrží a nadme se svou neskrývanou posedlostí po mamonu. 

„Týjo“, uznale pokývu. „Co teda vlastně prodáváte? A jak se ta firma jmenuje?“ 

„Jmenuje se Nejlepší vlaštovka a prodáváme – no, nejlepší vlaštovky. Jedna stojí korunu. Jako teď v akci, chápeš. Pak bude daleko dražší. Ty si můžeš koupit rovnou tu drahou, když na to máš“, dostávám nabídku, co si na nic nehraje. 

„Žmure, myslíš ty tvý těžkopádný zohýbaný papíry, co nelítají? Tak to je ale mega úspěch, že jste to prodali deseti dětem. Kdo u vás má na starosti reklamní kampaň?“ 

„Proč deseti dětem? Prodali jsme to jako jednu mezinárodní rezervaci. Tung si objednal deset vlaštovek s čínskou vlajkou. S termínem dodání do pondělí.“ 

„Myslel jsem, že Číňanům stačí od všeho jen jedna fotka a šířka–výška- hloubka, to mě teda překvapuje, že jich potřebuje hned deset“, diví se M. „Možná na tom Tung bude po škole posílat nějaký komunistický rozvratný letáky.“ 

„Počkejte oba. Žmure, a není to podvod? Co když to bude reklamovat? Co třeba něco férovýho – upéct domácí koláč, nebo spolužákům nabídnout zdravou ovocnou šťávu za dobrovolný příspěvek? 

„Nuda!“ přerušili mě oba. „To už je lepší koupit za levno Coca-Colu a prodávat ji po kelímkách za dvacku.“ dodá M. v náhlé inspiraci. 

„No, když jsem byla malá já, vyráběla a prodávala jsem falešný losy“, zasnila jsem se. „Ale jen v naší rodině!“ 

„O to je to horší, loterijní podvod na vlastní babičku!“ 

„Mně se stejně nechce tahat do školy s kanystrem koly“ mávne rukou Žmur. „Zlatý vlaštovky. A zatím to vydělává dobře“. 

Tady někde bych si skoro mohla oddychnout, kdyby k tomu M. nutkavě nedodal: „A skořápky hrát umíš? Ty se ti vejdou do aktovky líp než vlaštovky!“


čtvrtek 1. března 2018

Nová posila. Vlastně spíš poprsila?


Dnešek je důkazem o nestoudnosti reklam, co vám lžou o tom, jak vám zdravá snídaně a cereálie v bříšku pomohou k lepšímu dni.

Ne, že bych se dobře nevyspala. Dokonce dnes do vzdělávacích zařízení vedl děti M., a tak jsem si po jejich odchodu mohla nerušeně usypat z krabice ovesných usměváčků a dorazit nevypité čaje. Však říkám, jako z reklamy na Bebe dobré ráno.

A pokračujeme dál: při dobíhání metra galantní šedesátník strčí mezi zavírající se dveře vagónu knížku, abych mohla nastoupit. To jsem na první pokus nestihla, takže mezi krátce otevřené dveře napodruhé zarazil ruku až po loket. Tajně doufám, že tohle odvážné gesto pro mě bude někdo schopen udělat, až bude šedesát i mně. Přes vlahá očekávání všech žen ve vagónu řidič metra prokazatelně nesleduje romantické komedie, protože díky jeho vzteklému troubení vše nasvědčovalo spíš scénáři, že vyleze z kabiny, ruku gentlemana ze dveří osobně vyrve a popudlivě mi vhodí zakrvácený pahýl do kabelky. Tím Bebe dobré ráno skončilo. Přeběhla jsem mrazivou zónu smrti mezi zastávkou a Korporátem a po příchodu do kanclu to na první pohled zavánělo situací, že jsem opět vystoupila v jiném patře, sednu si na cizí židli a zablokuju heslo v cizím notebooku. 

Ale nepořádek na stole byl typicky můj. Papíry, drobky, zmuchlaná výroční zpráva a krabice želé bonbónů „zajíčková párty“. Druhý takový stůl byste tady pohledali marně. Tak co tu máme nového? Na volném místě naproti mně sedí naše nová kolegyně. Kolega Pavel, co se vůbec netají nenávistí k ženám, má v tváří tolik nespravedlivé bezmoci, jako kdyby se k nám nařízením EU přestěhovala skupinka dvacetiletých sirotků z Libye. Pokud v tom má ale prsty EU, dostali jsme novou kolegyni spíš díky dotacím na kariérní rozvoj obětí plastických operací, protože pohled do jejího výstřihu, jakožto i další přelévající se obsah skrz příliš těsnou halenku působí hypnoticky i na mě. Docela se divím, že Pavel zůstává věrný své nenávisti i přes ten nový porno výhled.

Ahoj, já jsem Jarmila“, představí se a hodí po mě tak znechucený pohled, že hned vím, že ví, kam se jí dívám.

Za dopoledne jsme se dozvěděli doslova vyčerpávající informace o Jarmilčině rodině, přátelích, vztazích a postojích ke všem mediálním kauzám z nedělní přílohy Blesku. Pokud jsou lidi, které si pomalu rozbalujete jako jarní závitky, tak je Jarmila hutná krupicová kaše politá poctivou naběračkou mastných postřehů ze života celebrit. V duchu se omlouvám Pavlovi za jeho otevřené nepřátelství k ženám. Jsme totiž opravdu hrozné!

Odcházím si neutralizovat hladinu estrogenu na oddělení IT helpdesk a když se vrátím s hrnkem kávy, najdu Jarmilku na židli. Na mé židli! Zřejmě si na ní seřizuje svůj menstruační cyklus s mým. „Volala jsem šéfovi a víš co? Dneska se ti budu dívat celý den pod ruce, na čem děláš! Máš radost, viď?“

„To je bezva nápad!“ usmívám se při představě, jak vám spolu s Jarmilou píšeme tenhle post. „Mohly bychom spolu třeba vymyslet novou barevnou škálu v šéfově tabulce nových výnosů. Připadá mi, že odstíny levandulové moc neladí s meziročním poklesem. Školení požární bezpečnosti už máš tedy hotové?“

Nemá. Tak co se dá dělat, bez certifikátu BOZP se nedá provozovat vůbec nic a už vůbec ne nezabezpečené koukání přes rameno. Takže vám píšu tenhle žalostný post, zatímco Jarmilce napovídáme, jakým přístrojem se hasí vznícené kopírky. Napovídat nemůžeme vzdáleně, Jarmilka nás pokaždé naléhavým zapištěním osobně vláká do kóje. Během šoupání Pavlových zdravotních bačkor sem a tam jsem postřehla, že sice ještě pořád hulvátsky krká každý čtvrtý lok své snídaňové dvoulitrovky Pepsi, ale přestává být imunní proti výstřihu. Skóre Prsa: Pavel už je minimálně 5:2.

Jarmilka zpoceným kliknutím odesílá závěrečný test. A já doufám, že si i přes snadno dostupnou nápovědu obzvlášť vryla do paměti směrnici řešící případy nenadálé exploze na pracovišti. 


pondělí 19. února 2018

Nokia: Cesta do pravěku


Před týdnem jsem ve stejnej den ztratila klíče a podělal se mi mobil. Nechci, aby to vyznělo, že jsem negativistka, ale ten den měla zrovna přijet Gábina a čekat nic netušící návštěvu bez klíčů a bez telefonu je v dnešní době bráno jako poděl na hosta s jasným záměrem nechat ho bloudit po nebezpečné metropoli napospas výprodejům spodního prádla, prodejcům Strážné věže a naháněčům do bordelu. Aby toho nebylo málo, tak se Gábině po náročném vlámání do našeho příbytku ztratil pes (v Karviné), takže jde zřejmě o prokletí překračující hranice středočeského kraje. 

Klíče se našly (v kapse Žmurovy bundy), pes se našel (v Polsku), jen můj podělanej mobïl zatrvrzele trval na své vadě a odjel na měsíc do křemíkových lázní v autorizovaném servisu. Nafasovala jsem od M. starou Nokii, na kterou si chodí hrát hada půlka oddělení Korporátu a vážně uvažuju o jeho zpoplatnění, zvlášť pro kolegy, co si na něm po mnoha letech abstinence obnovili závislost. 

Pokud se ukáže, že lze jeho používání monetizovat, zdaleka to vynahradí úvodní hodiny utrpení, kdy jsem ho při psaní SMS ze zvyku naklopila naširoko, nebo se chtěla podívat na mail. A víte co? Po pár dnech si začínám, zatím potichu a nesměle, přát, aby se můj nevděčnej Samsung dostal v servisu pod ruku psychopata, co mlátí ženu, když není teplá večeře, do práce chodí imrvére se zbytkáčem a má amputovanou ruku od nehody na hárleji, takže mému přepíčeně choulostivému Samsungovi při pokusu o opravu nevratně zryje sklíčko pirátským hákem, co má přidělanej místo protetický ruky. Nebo že s ním bude tentýž opravář mobilních zařízení na toaletách masturbovat nad fotogalerií, kterou jsem si před jeho neohlášenou klinickou smrtí samozřejmě nestihla vymazat a sklouzne mu z toho lepkavýho pirátskýho háku rovnou do hajzlu. 

S Nokií si od svého věku na občance odečtete patnáct let. Nikdy vás vyčítavě neupomene na narozeniny člověka, o jehož existenci nejste zdaleka přesvědčeni a nevysírá dalšími otravnými statusy z Facebooku. Jestli vám někdo něco chce, tak si pěkně zavolá, nebo pošle esemesku, žádný podvádění přes Whatsapp. Fotky jsou takový, jako je svět okolo vás. Skoro. Jestli máte vyblitou pleť a náběh na kruhy pod očima, tak je budete na fotce z Nokie vypadat jako namodralý delfín s rozpitými kaňkami místo očí. Cuká vám ruka pod dychtivou touhou vědění, co se stalo za posledních deset minut na lidovkách, nebo kdy jede tramvaj? Po pár trýznivých pokusech dobýt zkrachovalý WAP portál zůstanete stát na zastávce a v lepším případě se dozvíte novinky posloucháním cizích rozhovorů. V horším případě stojíte na zastávce jak svatej za dědinou a díváte se spolu se svým hloupým telefonem na to, jak všichni zírají do svých chytrých telefonů. Vy se do svého dívat nemusíte, protože esemesku vám dneska už nikdo kromě přání k svátku od babičky nenapíše a prohlížet zrnité fotky omrzí, stejně jako poslouchat dvanáct vyzváněcích tónů pořád dokola. 

Ale aspoň vás hřeje baterka v kapse, kterou jste nabíjeli naposled před týdnem. Stejně jako fakt, že si vaše děti se špatně skrývaným pohrdáním přestaly půjčovat telefon na hraní her. Venku začíná jaro, ze kterýho máte mnohem víc než fotku na Instáči. V záplavě endorfinů jsem se rozhodla eliminovat další elektronická zařízení, ale v rozletu mi brání nedostatek materiálu. Televizi nemáme a „notebook už starej a hnusnej máš“ kroutí zamítavě hlavou M. Tak si zatím teda jen plánuju, co všechno už rozhodně nebudu dělat s nafučeným Samsungem, až se mi vrátí popraskaný a navlhlý z opravy. Co se týká pokroku, oproti Nokii bych ráda využívala jen jinou vyzváněčku. Zkontrolujete mě za měsíc, žejo?

sobota 10. února 2018

Sejdeme se na hřbitově! (bláznů)


Odjakživa jsem měla ráda hřbitovy. Máma dodnes vzpomíná, jak jsem za ní chodila ještě jako oplácané batole a sice netloukla hlavou o dlaždice ve snaze vynutit si návštěvu hřiště jako to dělala Čičman, ale s mrazivou trpělivostí trvala na tom, že spolu půjdeme „na hloby“. Jestli převtělování opravdu funguje, nepřekvapilo by mě, kdyby se v mé karmické linii vyskytovali vykradači hrobů, nebo upíři. 

Úplně nejlepší bylo, pokud se mi podařilo mámu zdržet na hřbitově do tmy, když se všude okolo rozsvítily svíčky jako ve vlastním městě ve městě. Se stejným dychtiivým nadšením jsem v noci na hroby tahala v šestnácti i svýho tehdejšího kluka Máru. Dodnes mám podezření, že do toho šel jen pod představou obskurního sexu. Na ten stejně nedošlo díky společnému masívnímu zvracení po domácím odvaru z makovic (zrovna jsme oba procházeli psychotropním hledáním své vlastní identity). Odnesla jsem z toho hned několik užitečných zkušeností: třeba že pro mě není dobré opium, ani sex na hřbitově a už vůbec ne sex s Márou, čímž se náš křehký čtrnáctidenní vztah utrpěl poslední ránu do zátylku a jeho fotku jsem rituálně spálila nad záchodem zapalovačem, co jsem švihla tátovi.

Naštěstí to nepoznamenalo můj kladný vztah ke hřbitovům. Dodnes mám ráda ten náš na Maloměstě. Hrob se sochou Ikara, pod kterým leží pilot havarovaného letadla i zadní neudržovanou plochu přecházející do lesa, kde jsou orezlé kříže vojáků z první světové. „Mrtví ti neublíží, dávej si pozor na živý“, říkala vždycky babička, když na vojácích sbírala netknutou úrodu křemenáčů a polohříbků (a možná přitom myslela na všechny rituálně spálené podobenky mých chlapců).

Takže když jsme s Marťou a psem plánovaly náš další výlet do starých Bohnic, na tenhle krchov jsem se těšila jako hipster na novou kavárnu. A nezklamal mě!

Vypadá to, že základem pro návštěvu jsou zimní měsíce, protože po pár reportážích Blesku s perexem „Šok! Nejtajemnější místo ve střední Evropě objeveno!“ tady i v přízemním mrazíku najdete překvapivě dost nažhavených ghost busters. U brány míjíme pár z nich. Všichni se spokojeně usmívají, bledá jako zakopaní místňáci je jen jediná slečna z hloučku. 

Po průchodu se s Marťou navzájem čeknem. Obě se cítíme úplně stejně jako pár metrů před branou. Jediné známky paranormální aktivity vykazuje fena Kyra. Neposlouchá a obíhá hřbitov ve zmenšujících se kruzích. „Kostičky fuj!“ zařve na ní Marťa, když se staví do pozice hraboše nad jedním z kopečků. Sice je nám fajn, ale zase ne tak moc dobře, abychom Kyře tahaly z huby kusy umrlců a nenápadně je po ní zastrkovaly zpátky do hlíny. Hrabat je tady rozhodně co: ve třech vrstvách více než 4.000 těl pohřbených od založení ústavního hřbitova v roce 1909 až do jeho uzavření v padesátých letech. Viděli jste Shutter Island? Na tenhle film jsem si tady vzpomněla hned několikrát. Břečťan, kam se podíváš. Je zvláštní, že mimo hřbitovní zdi po něm není ani větvička.

Kyra jde radši na špagát a my míříme k polorozpadlé budově márnice. Pořád se bojím víc toho, že mi přistane rozpadající se krov na hlavě, než temných sil, ale už se přistihnu minimálně u toho, že se něčeho obávám. Nebo? 


Jihozápadní roh, nejobávanější místo celého hřbitova. Tam, kam se kněží obraceli zády, jsou hroby údajných sebe/vrahů. Kyra se rozhodne vyrobit z nás siamská dvojčata a nerozlučně nás omotává vodítkem k sobě za srdceryvného kňučení. Pokud chcete někoho nenápadně sbalit, tak si sem rozhodně vezměte psa. Jen bacha na norníky. My se radši rozmotáme, kdyby bylo potřeba rychle odsud vysmahnout. Spontánně zrychlíme krok k mohyle. 

"Tak co?" ptá se Marťa. Já cítím tlak od levého ramena dolů k srdci, jí něco potutelně píchá ze zad do žeber. Na hlavní cestě je nám fajn, ale ke zpěvu a tanci to teda úplně není. Tak si masochisticky dáme ještě několik koleček. A buď jsme sugestibilní labilky, nebo na tom rohu a jediném zbylém náhrobku se jménem Maria Tuma prostě je něco divnýho. Kyra si myslí to druhý. A mě se zase podruhé vybaví Shutter Island.


Když sedíme v suchu a teple v hospodě naproti léčebně a dáváme si zaslouženou Plzeň a smažák, zaslechneme od vedlejšího stolu nepěkné věci o „starý Tůmový“. Pak se na nás osočí zachmuřelej chlápek od stolu, že ho ten nás pes určitě pokouše (u toho byste se nejvíc bavili, kdybyste Kyru znali – to už vás víc pokouše zlatá rybka v při čištění akvária). Takže jestli skrz toho kousavýho čokla nechceme vypadnout. Děkujeme, nechceme. To si vzpomenu na Shutter Island potřetí. Někde si nemůžete být stoprocentně jistí, na který straně vlastně jste. Třeba právě v Bohnicích.









středa 31. ledna 2018

Dárek pro paní ušitelka: Pán má vysráno?


Vy v tom určitě umíte chodit, ale my s M. jsme pořád zmatené a vyděšené prvorodičky, co se týká školní docházky. První vysvědčení je pro nás stejný stres jako když pozvete příbuzné ze samoty v Jizerkách na Ples v Opeře. Tak dlouho jsme si povídali nad ošatkou vajec v naší světničce o tom, co pořídit pančitelce řídící, až nastal předvečer vysvědčení a nebylo nic. Nebyla kytka, čistá košile a nebyl ani M., co vyrazil na pivo s kamarádem Václavkou. 

Úplně jsem zapomněla, že vysvědčení je už zítra! Mohl bys cestou domů ve večerce koupit něco učitelce?“ volám M. s prosíkem. 

Zítra. Učitelce.“ potvrzuje bezstarostně M. a doufá, že mu jako obvykle projde jen zopakovat konce vět. V dálce slyším cinkání kríglů a Václavovy sexuální fantazie o učitelce s brýlema, drdolem a vlněnou sukní. 

„Bezva, že souhlasíš. A máš nějaký nápad? Myslela jsem něco čokoládovýho, jestli neseženeš kytku.“ 

„Počkej, jakože já mám něco kupovat učitelce?“ probral se M. „A proč zrovna já? Mě úči vždycky nenáviděly. I když jsem nosil do školy kaštany. Nečetl jsem žádnou odbornou příručku o vhodných dárcích pro pedagogy. Chyběl jsem…“ 

„Tak díky moc a pěkně si to užijte!“ rozloučím se melodickým zvoláním, co jsem se naučila od Čičman a zavěsím. 

Ráno je tak těžké a dusivé, že to málem spustí detektor oxidu uhelnatého. „Pojď se podívat“, zvedá mě M. z postele a vede si mě hrdě do kuchyně. Nejdřív se rozespale zaraduju, že koupil nové snídaňové cereálie. Na druhý pohled si vzpomenu na dárek pro úču a úsměv mi zatuhne. 

„No to nemyslíš vážně! Tohle má reprezentovat Žmurův vděk za vzdělání?!“ 

„Ty to nemyslíš vážně! Obešli jsme s Václavem tři večerky, než jsme to sehnali! Explicitně jsem mluvil o požadavku na kytku a obsah čokolády pro učitelku a ta prodavačka nám to doporučila jako to nejlepší, co může Vietnam nabídnout českému školství. Koukej, tohle nám přidala zdarma k nákupu: kytka!“ 

A prásknul vedle krabice s vietnamskýma čokopiškotama plněnýma maršmelounovou pěnou (??!) uschlý kaktus s připíchnutým falešným květem (?!!). 

„Taky jsem mohl koupit sušenou chobotnici, nebo ty smradlavý houby shitaké“ krčí M. ukřivděně rameny a snaží se mě tímto starým trikem vychcaných podomních prodejců přesvědčit, že to mohl být ještě mnohem, mnohem horší kauf. Ale já myslím, že fakt ne.


Složení obsahuje odhadem půlku Mendělejevovy periodické tabulky prvků
a většinu sortimentu neratovické Spolany

Doufám, že u každého z dvanácti pytlíčků utrpení
pomyslí učitelka na Žmura v dobrém