čtvrtek 14. prosince 2017

Kočky v tísni

Můj panický comming out 

Už strašnou řadu let mě občas navštíví jedna speciální noční můra. Přijdu do našeho prázdnýho domu, kde jsem vyrůstala, a tam narazím na velkou klec, nebo terárko. V kleci bývají buď kočky, nebo myši. V terárku jsou pokaždý žáby. Ať už je to z těhle volitelných zvířatek cokoliv, jedno mají společné. Zapomněla jsem na ně. Jsou na mě závislí, není nikdo jiný, kdo by je nakrmil, nebo jim vyčistil klec. Opatrně odklopím víko klece a oklepu se hnusem. Mrtví? A v tom se ze dna plného výkalů zvedne pohled něčeho hrozně vyhublýho a zuboženýho. Jsou ještě trochu živí, a to je pro tuto chvíli možná horší alternativa, než kdyby byli mrtví a dalo se to všechno zakopat i s klecí. Trpělivě na mě čekali, jestli se vrátím. Křičím. Budím se.

Bát se v nočních můrách je celkem opodstatnělá a neškodná zábava oproti tomu, co se mi začalo dít v létě. Horká letní noc, sedím ve skupince lidí okolo grilu u Gábiny na baráku, do Polska bych kamenem dohodila i já. Kolem nás se plíží psi a hrajou spikleneckou hru na to, kdo toho bez povšimnutí čajzne z grilu víc. Jeden blboun z nich se prozradí tím, že zakvičí, když si popálí tlamu rozteklým hermelínem, ale statečně ho spolkne. Nic nenasvědčuje tomu, že bych měla v blízké budoucnosti potřebovat něco víc, než jen ranní šumivý aspirín. Okolo jedné si jdu lehnout, rozrazí mě zima, že málem drkotám zuby a horká sprcha je jen dočasná úleva. Zamotám se do klubíčka pod peřinu a funím si tam teplo, ale třesu se čím dál víc a začínají mě cukat svaly na nohou. Co tohle ksakru je? Mrtvice?

Za pár minut si připadám, jako když zapojíte porouchaný výherní automat do elektrické zásuvky. Jsem jako jednoruký bandita, kterému začaly blikat všechny kontrolky, tempo se zrychluje, brní mě konečky prstů. Cítím srdce až v krku (no, pořád lepší, než v kalhotkách…) Snažím se nad sebou přemýšlet racionálně. Jít probudit všechny spokojeně oddychující lidi v domě a zavolat si rychlou? Dýchej. Snažím se po-ma-lu otevřít ten stlačený hrudník. Dýchat je práce, fakt! Nádech-výdech. Dělám to poctivě, jako bych stála u výrobní linky kyslíku a neměla nikdy v životě nic jinýho na práci. Stejně, co chcete mít na práci ve dvě v noci, když se vám rozbilo tělo? Připadá mi úsměvný, že jsem to chtěla nejdřív zaspat. To by byl podobně excelentní jógový výkon, jako usnout na přechodu pro chodce, když se na vás řítí kamión. Asi tak za deset minut už mě napjaté svaly škubnou jen sem tam. Blik. Automat naskočil. Jdu na záchod. Kontroluju, jestli jdu rovně, sahám si ukazováčkem se zavřenýma očima na nos, holubička na pravé noze. Mám jenom bolestivě stažené svaly kolem krční páteře. Strašná úleva!

Ráno o tom povídám u toho ranního kafe Gábině a jen se tomu smějeme. Pamatujete na roztroušenou neurózu? Ta byla za měsíc potom. A potom znova, ale to už jsem se tady nechtěla opakovat. Po podrobných krevních testech na cukrovku, štítnou žlázu, boreliózu a třech návštěvách neurologie mě doktorka potěžkávající kladívko na test reflexů (mimochodem úžasná paní doktorka, žádná vyhořelá bába, co vás má v řiti), se směsicí něžné empatie a chlapské rozhodnosti sdělila, že považuje za zbytečné mě dál neurologicky planě obírat, dokud si nepořeším svoje psychické stavy, na kterých by se napásl úplně jiný odborník. Poprvé padla panická porucha. Opravdu to může jen psychický? Strašná úleva!

Ale na podstatně kratší dobu. Pak jsou dny, kdy považuju tohle všechno za komplot a už zdaleka nejde o noční běsy, ale epizody v kanclu, které řeším oblíbeným strojem na dýchání na WC pro invalidy. Taky jsem o tom přestala mluvit. Dřív to byla vtipná historka, postupem času se za to začnete stydět. Na mě většinou nic nepoznáte, jenom asi začnu vypadat trochu jak robot a pak se zdekuju do ústraní zkontrolovat si pár reflexů a životních funkcí. Po posledním týdnu, kdy jsem nelítala v ničem akutním, ale „jen“ jsem si tak potichu a věcně řešila, kdo se postará o naše děti, kdyby mi všichni lékaři a testy lhaly, jsem se na ty úzkosti fakt nasrala. Ale už ultimátně. Je půlka prosince a já chci řešit úplně jiný věci, než si kontrolovat, jestli se trefím se zavřenýma očima ukazováčkem na nos. Pro začátek o nich mluvím. Už jen z toho se začínají kroutit jak žížaly po kamenem.

Včera se mi zdál sen. Zase klec v dětským pokoji, no bezva říkám si v polospánku, z toho budu mít závratě a mžitky ještě až se ráno potáhnu uvařit ranní čaj. V kleci je nastláno z nějaký páchnoucí podestýlky a výkalů. Vyčítavě stokrát vylízaný prázdný misky. No tak pojďte. Už lezou. Dvě vyzáblý kočky s prašivou srstí. 

Tady už bych se většinou probudila se zpocenýma rukama, ale klec je ve snu najednou otevřená a kočky se drápou ven. Venku vypadají daleko líp, než vevnitř. Běhají kolem mě a vůbec se netváří vyčítavě ani mstivě, na což by ostatně měly plný právo. Dávám jim jídlo, vrhají se na misku. Jedna z nich povídá, že přežily, protože chodí jíst někam jinam. Při pohledu na jejich matnou srst si říkám, že pro začátek bude nejlepší, když je budu krmit já něčím pořádným. Jedna mi na kočičí drzý způsob skočí do postele. Hele dej si zpátečku, zas tak moc se neznáme. Ještě se ji trochu štítím. Ale až bude pěkně nakrmená a vyčesaná, říkám si v duchu, tak si do postele klidně budu brát obě. Stejně jako M., děti, knížky, zmrzlinu a vůbec všechny věci, co mám ráda.

Teď ještě, jak se ty obludy jmenujou. A taky něco, do čeho se popravdě vůbec neženu s nadšením. Vykydat jim to smradlavý bahno. 

středa 6. prosince 2017

Andílka

Začínám věřit v dědičnost. Dědičnost špatných vlastností.

Ještě před pár lety byla Čičman neohroženým dítětem nachystaným vlézt čertovi s potměšilým chichotáním do pytle, až nebude ve střehu. 

Letos nám mikulášská „andílka“, jak tomu říká Čičman, začala už minulý týden.
Co se stalo, ty brečíš?“ zeptám se překvapeně, když se ospale přidržuju skříňky v šatně školky, zatímco si navléká bačkůrky.

Když já…když já brečím, protože dneska budu zase určitě zlobit“ protírá si Čičman usilovně oči, jako by si štelovala dalekohled, a pak jí od nosu exploduje obří nudle zkapalněného zoufalství.
Cože? Nestačilo by teda nezlobit?“ Mám po ránu dlouhý vedení a tyhle nejednoznačný výroky mi to vůbec neusnadňují.
Budu zlobit, protože zase nebudu zpívat koledy na besídku. A paní učitelka řekne, že mě čert v pekle popálí ruce ohněm. A taky pak kvůli tomu nedostanu od nikoho žádný vánoční dáááár-kýýýý“ úpí Čičman a utírá si obličej do mého rukávu.

Pomyslím si něco nepublikovatelného na téma mikulášský strašení dětí a podivím se: „A ty nechceš zpívat?“ (Totiž abyste rozuměli, Čičman začne zpívat někdy okolo šesté ranní a skončí zpívat těsně před tím, než večer usne. Takže je to rozhodně zvláštní znamení.)

Když já…když já se…já se strašně stydím!“ zavyje ČIčman a schová se mi pod kabát.

Taky že jo. Na besídce Čičman stojí v koutě, žmoulá si okraj propocené zástěrky a otvírá pusu, ale nevydá ani hlásek. Přes slzy v koutku se mi rozmlží pódium s dětma a zůstane tam jen úča s kytarou. Je tak rok 1985 a já stojím na jevišti úhledně obalená zeleným a hnědým krepovým papírem. Ztuhlá hrůzou, abych nemusela pohnout větvičkou, nebo nedejbože něco říct. To se od stromu naštěstí neočekává, proto jsem na něj byla suspendována z původní role berušky, co v mým podání vypadala spíš jako mrtvej brouk. Stojím a strnule hledím do objektivu besídkovýho fotografa, co se na mě budovatelsky usmívá. No tak Psice, to dáš ne? Přece zpíváme všichni? Přece nechceš, aby tě rodiče radši dali na podpal čertovi pod kotel, když seš jinak k ničemu, že ne? 

No, nevzpomíná se na to moc pěkně. Radši zpátky do reality. Na pódium slavnostně vystoupá Mikuláš s opadávajícím vatovým plnovousem a to už začínají v suchým dusivým horku místnosti vlhnout první punčocháče. 

Tak kdopak si děti letos zaslouží nadílku?“ plive po nás Mikulda chomáčky vaty a pak hejtuje se sbírkou bonzů od učitelek, ve který má podtržený špatný skutky na všechny – i kdyby tam byl samotnej Ježíš, tak si to odsere jako každej druhej, že chodil po vodě, a pak z toho měl zbytečně zničený boty a rýmu a nezachrání ho ani oddrmolený Otčenáš nazpaměť. Když jsme se o sobě navzájem dozvěděli, kdo lže, kdo je lakomej a kdo se šťourá v nose a pak jí šušně, přišel čas zalepit kolektivní ostudu dárkem. V našem případě pytlíkem bonbónů a tukovýma wannabe čokoládovýma Mikulášema z cukru, palmáče a odtučněnýho kakaa pro barevnou iluzi čokolády.

No jo, vy víte už od minula, že si na něj moc nepotrpim. Navíc je to chudák unavenej starej pán ve svým vlastním světě, co anděla potřebuje tak maximálně na výměnu umělýho vývodu, ani nepochopí vtipy, kterýma mu čert podsekává větev. Už je zkrátka čas. Odstoupit a věnovat se něčemu úplně jinýmu, třeba léčebně pro čerty na alkáči. To máte jak s prezidentem, nebo těma ošizenýma čokoládovýma figurkama. Takhle to příští rok bude zas jen hrouda naaranžovanýho tuku bez chuti. A stud, že je do toho člověk vůbec nějak zataženej.


Umřel před 1665 lety.
A byl by vděčný, kdybychom mu my všichni dali už konečně svatej pokoj.



úterý 28. listopadu 2017

Průvodce pražskými vánočními trhy


Advent sice ani nezačal, ale pro vánoční trhy to není žádná skutečná překážka. Vánoční trhy nepotřebují advent a vlastně ani Vánoce – po pár turbomoštech si beztak nikdo na křesťanské myšlenky nepotrpí. A protože držíme děcka v domácím vězení kvůli chrchlání a bakteriálním ohňostrojům při každém dalším kýchnutí, dostali slíbenou propustku aspoň sem. Co jsme tam našli?

Stánek s přepáleným olejem
Pokud máte vánoční trhy spojené s vůní svařáku a zapálených františků, tenhle zpocený týpek vás svižným forhendem mastné pánve odpálkuje doprostřed letní sezóny na Slapech. Protože Vánoce jsou přece bramborový spirály, langoš a desetilitrová flaška s kečupem. Šprrrrrk!

Žmur: „Hurá, mají tu langoše!“
Čičman: „Fuj, tady to smrdí. Mami koukej, jak má ten pán špinavou zástěrku!“
Psice: „No fakt, ta zástěra vypadá jako turínské plátno!“

Stánkař na Žmura: „Buď si něco dej, nebo odprejskni, čmuchale!“

Staročeský trdelník
Další celoroční gurmánská senzace, kterou většina Čechů v životě nejedla (ani to neplánuje), zato průměrný japonský turista jich spořádá pět jen po cestě od Václaváku ke Karlově mostu.
Na rozdíl od langošů můžete trdelník využít jako jednoduchou pomůcku pro orientaci v čase: otvor v letním trdlu bývá zaplněn zmrzlinou. Díru v zimním trdlu prodejce zalepí duchem Vánoc za stejnou cenu.

Žmur: „Nikdy jsem nepochopil, proč se vyrábí jídlo, kterýho je míň, než toho vzduchu uprostřed!“

Ovčí výrobky

Ovce jsou novodobí vánoční mučedníci, jako bývali kapři. Zatímco zájem o kapry každoročně klesá, za ovce nikdo nedemonstruje, ani se protestně nepřivazuje k ohradám. Podle znepokojivého množství stánků s ovčími výrobky se bavíme o genocidě a to ještě ani nezačal prosinec. Přiznejte se, kdo z vás doma pokradmu nosí ovčí papuče, nebo si přes sebe provokativně přehazuje beraní kožku po vzoru betlémských pastýřů?
Čičman (rozprostírá své ruce a tělo po kožešinách): „Chtěla bych tu přespat a představovat si, že jsem malé jehňátko!“


Alkohol
Stánky s alkoholem jsou jednoznačně rozpoznatelné už zdálky, protože u nich postávají houfy skutečných zákazníků. „Bombardino pro taťky, punč pro mamky a horká čokoška pro děti!“ široce se usmívá prodejce a tátům od rodin solidárně leje do jakéhokoliv nápoje decku Strohu. Možná měl být tohle startovní stánek, kde je dobré začít, v tom horším případě i skončit. Pro mě zaváněla odpolední nalívárna laciným špiritusem spíš nekřesťanskou večerní kocovinou, ale od pana výčepního jsme si odnesli aspoň praktický trik jak se vysmrkat bez kapesníku. Fluf, zacpal si pravou dírku ukazováčkem a poslal do fronty před stánkem výstavního žluťáka. Fluf, vyfoukl si jako kraslici ještě levou dírku.
Žmur: „Hustý! Už mě neuvidíte smrkat jinak!“
Haré Kršna
Kršňáci vnáší do unylých koled z tlampačů to pravé fusion funky. Bubínky, sušenky a joint, co se dá ubalit do stránek hinduistické povinné literatury každého správného hledače duchovního osvícení. Pokud tenhle stánek zkombinujete s alkoholem, bude vám při transcendentálním tanci připadat, že Vánoce jsou hlavním hinduistickým svátkem a Ježíš na vás spiklenecky kyne osmi rukama. Kršnákům se to nebude líbit, ale když si přes sebe přehodíte ještě ovčí kožku, budete vypadat jako svatý Petr a navíc vám bude teplo (pozor, ať si neprotančíte beránčí papuče).
Stromečky
Doslova evergreen každého pořádného vánočního trhu. V běžných českých městech a obcích se jehličnany považují za plevel, v Praze jde o vzácnou komoditu se statusem bitcoinu nebo másla. Stromečky jsou naskládány v improvizovaných městských oborách, kde by nepřekvapil ani elektrický ohradník s dozorem 24/7.
Přesvědčili jsme se o tom na vlastní oči, když bouchač z tree security zasáhl proti seniorce, která si před ohradou ilegálně sbírala spadlé větvičky z panskýho. „Pani kam s tím jdete, chvojí je za patnáct tadyk podle ceníku!“

Tak za to u mě dřevaři skončili s nejnižším počtem hvězdiček. A to ještě navíc nevíte, jestli si za ty hříšný prachy domů nedotáhnete krále stromů!





středa 15. listopadu 2017

Octopus exodus


Možná si vzpomínáte na to, když jsem se tenkrát v Korporátu stěhovala do 9. patra. Byla tady nehostinná pustina, kde i donošený, vitální vtip uhynul do dvou sekund po vypuštění. Snaha kolonizovat tohle patro se zdála stejně marná, jako vysázet políčko brambor na Marsu.

Proklatá devítka se naštěstí postupně stávala ISS i pro další vyhnance z civilizovanějších pater. Z původního neměnného místa, kde jste poznali, že je o týden víc, jen když jste zapomněli plněnou housku k svačině v zásuvce, se stal dynamický prostor. V posledních dnech už natolik dynamický, že je potřeba každé ráno a po každé delší nepřítomnosti opatrně zkontrolovat, jestli se s vámi třeba náhodou nezhroutí židle, abyste se váleli po zádech a zespodu vyčítavě zírali na své debilní kolegy, co by vypukli v krysí smích, i kdybyste měli vyražený dech a začali se z toho v noci počůrávat, nebo koktat.

Dokud lezla po stolech jenom uschlá mrkev s kloboučkem, bylo to vlastně takový fajn období nevinnosti.
To s pastičkou na myši už šlo o prsty.


A pak přišel památný včerejšek, kdy jsem měla v naší oblíbené jídelně Memento k obědu paellu. „Fuj, to je odpudivý. Tohle plánuješ fakt sníst?“ ptá se kolega D. a štítivě ukazuje vidličkou na malé chobotnice v rýži.

Původně jsem myslela, že si ty chapadla nastrkám do mezizubních mezer a budu tě s nima pronásledovat, dokud se nepozvracíš“ odvětím dotčeně, na což jsem měla ostatně plný nárok, protože jsem celé dopoledne hledala vstupní kartu a našla ji až úplně náhodou v krabičce čaje. „Ale za á mi to nestojí za to, aby z mi z toho bylo blbě, a za bé s tím mám daleko lepší plány“, zašklebím se a starostlivě si chobotničky zabalím do ubrousku.

Na devítce se potom sejdeme u stolu H., co ten den není v práci (jeden den nepřítomnosti tady znamená už skoro jistotu, že se máte do čeho vracet). Do misky naaranžuju kamínky, kapradiny a posadím do kolečka chobotnice. Už jim jen dát do chapadel malý kytary a bubínky, tak je to roztomilý. „Chmchm, ale to je pro H. až moc hezký“, tvrdí věčně nespokojenej D. a tak oktopusy krapet rozdivočíme a pošleme je pěkně jeden po druhým jako horolezeckou výpravu na kaktus. Octopus exodus!



H. přijde do práce až ráno a naši malou chobotničí expedici na K2 údajně ucítil už z chodby, jen to připisoval domněnce, že D. zase přijel do práce na kole. (Jestli i vy začínáte s chobotnicema, držte je v přirozeném prostředí jako je voda, nebo paella, protože ty sukulenty jim fakt nesvědčí).

Počkejte, až půjdete na záchod“ vyhrožuje H. a ukřivděně očichává kaktus. A my čekáme, ale přijde něco úplně jinýho. Pozůstatky statečných horolezců jsem totiž bezmyšlenkovitě hodila do zamčeného boxu na odpad hned vedle mého místa. Do tohohle odpaďáku se dostanete jen granátem, nebo klíčem, ale k tomu musíte být uklízečka.

Pokud nejste uklízečka a sedíte vedle něj, projde kolem vás denně zhruba třicet lidí, co ten koš otevřou-zavřou a během téhle krátké desetiny sekundy vám pokaždé pod nosem proběhne film o šesti zprzněných chobotnicích, co se teď zapařují v plastovém pytli a vydávají ze sebe odhadem půlku svého vražedného potenciálu zničit tuhle krásnou planetu. Ta zbývající druhá půlka potenciálu na mě čeká zítra.

A jestli se na to paní uklízečka vykašle i přes prodloužený víkend, tak Galahadovi slibuju, že konečně navštívím ten army shop. Nebo máte někdo recept na domácí trhavinu?

úterý 7. listopadu 2017

Narozeninový cross country výlet

Před měsícem jsem dala Martě k narozeninám kromě hromádky užitečných věcí obálku nadepsanou jako Výlet s Psicí s neomezenou platností. Dát sebe jako dárek je totiž win-win-win řešení; uděláte radost obdarovanému, druhou radost sobě, za to, že má radost, a držte si klobouky, jedeme dál, protože tím vygenerujete pochopitelně ještě třetí radost sami sobě. A tyhle tři radosti vás nevyjdou na nic víc, než je nabalení svačin, termosku zázvorového čaje a den, kdy je potřeba připravit se na všechno – protože vy jste ostatně dárek, který se dá použít úplně na cokoliv.

Docela dlouho jsme přemýšlely, jak tenhle výlet udělat nezapomenutelným a výsledkem našeho experimentu je, že tenhle basic koncept si rozumí jen se stejně jednoduchým řešením. Je to stejný, jako když si chcete namíchat cuba libre a v zápalu invence do toho začnete drtit skořici, kokosovej monin a chilli papričku jenom proto, že to je narozeninovej drink. Stejně tak jsme půlku týdne plánovaly místa a dopravní prostředky a v sobotu ráno jsme byly mnohem bezradnější, než v pondělí. Ne. Na cuba libre potřebujete colu a rum. Na výlet čas a místo srazu.

Tak pojedeme třeba do Lysolají, protože tam je dobrá rokle a staré sady“, řeknu první věc, co mě napadne.

Super, vidíme se za půl hodiny na buse v Dejvicích a beru fenu a cider, když jdem do sadu“, odpoví Marťa.

Za hodinu sedíme před kapličkou v Lysolajích my čtyři ženy. Marťa, já, fena Kyra a Marie Sedmibolestná, která sice vypadá dost zmučeně, ale mít víkendovou nonstop směnu kvůli poutníkům, netvářím se o nic líp.

V lomu potkáváme starší pár a ptáme se, kam vede dál stezka. Jako ve škole, hlavy dolů a nikdo nic neví. „Ale támhle za kopcem“, rozmáchne se nakonec pán ostýchavě, „je únětickej pivovar a strašně dobře vaří. Tam bych já šel hned.“Prosím tě, ale to by musely jít holky úplně opačně a obejít to cestou z druhý strany“, sprdne ho žena. „No, vracet se nebudeme“ odpovíme nastejno a když se na sebe podíváme, je jasný, že máme konečně plán.

Prostě půjdeme na sever!“ snažím se mávnout rukou aspoň přibližným směrem, co pán.

Přes pole a přes řeky a přes propasti!“ přisadí si Marťa.

„A odteď už půjdeme už jen tam, kam nám řekne první člověk, kterýho se zeptáme.“

Pán to myslel dobře, ale první parkour nás čeká už na vršku prvního srázu. Celá jeho hranice je obsypaná chatama, takže přehazujeme Kyru a sebe ladně přes ploty a modlíme se k Marii, aby chataři neměli navolno puštěnýho rotvajlera, co ho krmí jen když přijedou o víkendu a těch sedm bolestí jsme nezakusily my jen kvůli prvnímu pánovi, co nám ukázal směr. Po pár plotech se jako partyzánky vyplížíme před široké brázdy zoraného pole.

Zapadneme do nich jako do hrnku s nasypaným kakaem. Skáčeme po hroudách a přísáhám, že už nikdy nebudu děcka plísnit za špinavý boty. Naopak zařazuju skákání v hroudách v listopadovým slunci za stejně povinný a pozitivní návyk jako lžíci rybího tuku před večeří. Uprostřed pole se k nám přiřítí cizí pes a dvěma skoky nám zabahní i vršky, což by moc nevadilo, ale Marťa vyjadřuje první obavy, aby o nás v hoch společnosti únětického pivovaru vůbec měli zájem. 

Za psem omluvně přiběhne pán. Dozvídáme se, že se jmenuje Ríša a je z útulku. Pán vypadá taky trochu jako z útulku a zároveň, jako by tam na nás hrozně dlouho čekal, protože ho koncept řízené náhody ani na chvilku nezaskočí. „Půjdete tady přes to hnojiště ke kapličce a tam začíná Kyzlíkova stezka. Tam si pěkně zahrajete, uvidíte!“ Ještě se zeptáme, jestli můžeme jít kolem toho hnojiště, protože pokud by trval na tom, že musíme jít doslova přes něj, už si s teplou polívkou a pivem fakt nikde neškrtnem. „No klidně“, přikývne pán dobrosrdečně. „Takže kolem toho hnojiště a první doprava. Nashle a zas se někdy přijďte zeptat, já bych šel příště s váma! zamává a Ríša nás ještě pořádně oštěká a oskáče na rozloučenou.

Na Kyzlíkově stezce pochopíme, co pan Pavel myslel pod prorockými slovy „tam si pěkně zahrajete“. Hned u druhého zastavení najdeme velkou zvonkohru z osmi různých druhů dřev i s paličkami. Jdeme tomu trochu naproti, takže účelově vyhlížíme pocestné, co by nás poslali k Lacíkovic, do hospody kus pod náma, místo toho ale potkáme dva týpky, co trvají na tom, že poslepu poznají, na jaký druh dřeva hrajeme. Potom nás pošlou nahoru ke Křenovi a zmizí.

Ztráta Lacíkovic sice trochu zamrzí, ale tohle už dávno přestal být výlet, na kterým chodíte po vyšlapaný stezce a průběžně uspokojujete své potřeby, takže zabereme a vyškrábeme se hrůzostrašným trním nahoru do vsi, kde stojí pistáciově zelená hospoda. Popravdě je to podnik, který ve vás nebudí ani za mák důvěry, vypadá to jako přesně ta hospoda, ve který smrdí smažák z friťáku a točí Gambrinus. Na druhou stranu, i my, obalené hlínou a trny, připomínáme víc jezinky než humanoidní platící hosty a tak to oboustranně riskneme. 

Mají tam nejlepší kulajdu a medovinu na světě, taky ochutnáme stařené rumy, co sem vozí kluci, co jsme je potkali u dřevohry a i když se Marťa zasní, že by mohl dorazit ještě Pavel se psem Ríšou a ten pán, co nás jako první poslal do Únětic a společně bychom si zazpívali u planoucího krbu, tak to nakonec dopadlo úplně nejlíp. Jenom jedno pravidlo ještě potřebuje funkčně doladit. Do Prahy na poslední metro jsme se musely poslat samy. Lidí, co vás na první dobrou pošlou ultimátně domů, je totiž zoufale málo.

středa 1. listopadu 2017

Příchozí


Část 1.: Přicházejí ve snech
Mááá-míííí!“ budí mě několikrát v noci horrorové ječení, u kterého mi neprýští ze zad pot ani krev, jen unaveně hlesnu: „Uhm?“ a odploužím se zombie krokem podívat, co se to vedle v pokoji zase proboha děje.
Právě teď odešel“, tvrdí Čičman trochu nesrozumitelně a vyptává se, jestli má před postelí bačkůrky. Můžu ji uklidnit. Ať tu byl kdokoliv, odešel čestně bez bačkůrek. „Velký hnusný Žižvald“, zívne Čičman a než se stihnu zeptat o koho jde, znovu usíná. Kromě Žižvalda mě Čičman takhle kolem druhé, třetí ráno zaměstnává taky tím, že kontroluju, jestli má všechny prsty („Seděl mi na ukazováčku a u-ží-ral mi prst shora dolů!“), nebo tupě zírám z okna ve snaze zachytit „protivného létajícího kouzelníka s kufříkem, který kašle“.
Část 2.: Přicházejí ve zlých předtuchách
„Hele mě už to fakt nepřijde normální“, říkám M. „Jak je možné, že se největší ospalec rodiny čtyřikrát v noci vzbouzí? Kdo je ksakru ten kašlající kouzelník?“ „A není to někdo ze školky? Aby jí neukazoval svého Žižvalda…“, odpoví pochmurně M. během toho, co se snažím z Čičman freudovsky vyšetřovat, jestli jí někdo ve školce neubližuje.
Část 3.: Přicházejí nepoznáni
Ale tohle už fakt normální není, docvakne i mě, když další noc Čičman hledá Žižvalda v zadku, kde se usilovně rýpe pravačkou. Roupi! bleskne mi hlavou. A je to tady! Podezřívavě jí svítím mobilem do zadku. Nic.
Část 4.: Přicházejí a jsou nesmrtelní
To víte, že jsou to roupi.“ pokyvuje moudře hlavou naše stará dětská doktorka ráno v ordinaci, která už viděla víc červů, než běžný člověk nudlí v polívce a předepisuje Vermox. Velkoryse pro celou rodinu. „Nechte ji vykakat do krabice a za čtvrt hodiny to rozkrájejte špejlí, jestli mi nevěříte“, nabízí mě tipy na domácí laboratorní pokusy. To by ocenil možná tak Žmur, ale já radši uvěřím i bez stolice v krabičce a preventivně se odčervíme všichni. Tím bych to považovala za uzavřené, kdyby si Čičman neřekla další večer o namazání rozdrbaného zadku a nekroutil se jí z něj výstavní roup. Živý.
„Fuj, ten se má ale k světu. Vůbec nevypadá ani jako přiotrávenej tím svinstvem, co jsme museli sníst všichni“ prohodil M. K tomu se hodí vysvětlit, že M. si plánuje pořídit akvárko na chov krevet, takže v náhlé inspiraci hned dodává, že by Čičman mohla dodávat nítěnky jeho hladovým krevetkám, abychom potravní řetezec uzavřeli v rámci rodiny. „Nenapsala ti doktorka ty tablety náhodou s červem, místo proti červovi? Víš, že jí je přes sto let a pokaždý si plete, jak se jmenuju“, přisadí si Žmur.
Ráda bych to tu dneska ukončila jako Část 5.: Odchozí, ale stále k tomu nemám dost dobrých důvodů. Když už k nám v noci oknem neleze Žižvald nebo kouzelník s kufrem a katarem dýchacích cest, tak nalézám na špejli věci mezi nebem a zemí. Jo, až tam jsem klesla. Klidně mi napište do komentářů, jestli se teď při čtení mimovolně drbete mezi půlkami, a domluvíme se na podrobné analýze stolice. Odškrtnuto jako další z praktických skills rodičů malých dětí!
 



středa 25. října 2017

Nášušnice


V otázkách mé výchovy s mámou v lecčems nesouhlasím. Třeba bylo přinejmenším diskutabilní, když jsem musela chodit do krasobruslení a nosit šaty v tak  odpudivým odstínu růžové, že by se za ně styděl i pytlík maršmelounů, což se navíc ve stejném nedobrovolném scénáři opakovalo později v tanečních. Nejlepší nápad nebyl ani dovolit mi brát si koťátko do pokoje, kde žil v otevřený kleci křeček, a upřímně mami: zpětně asi ani všechny ty víkendy u Evy, kde jsme měly soustředěně sepisovat referáty z dějáku.

Ale i když máma občas ustřelila, dělala to vlastně nejlíp, jak mohla: pokaždé, když mě nechala jít s nějakou další extrémně neuvěřitelnou výmluvou ven, mně zároveň věřila, že se vrátím živá a netěhotná. Nechávala spoustu rozhodnutí na mně, od školy po náušnice. Nechala jsem si propíchnout uši až v devíti letech a byla to taková událost, že mě později ani nenapadlo nechat Čičman prostřelit uši ještě jako nic netušícímu miminu. Čičman zjistila, že postrádá nášušnice až minulý týden. Původně jsem nepospíchala, chtěla jsem si počkat, jestli se nerozmyslí. Čičman se ale každým dnem tvářila o něco naléhavěji a o víkendu už to vypadalo, že bez náušnic postupně začne ztrácet základní životní funkce, jako když ledvináři odpíráte dialýzu.

Včera večer tedy konečně udýchaně zvoníme na nastřelovací ordinaci, dokonce v půlhodinovém předstihu, protože celou cestu od našeho domu běžíme, aby „zrovna dneska pani doktorka nešla domů dřív“, jak se obává Čičman. Díky tomu máme spoustu času poslouchat všechno, co se děje za papundeklovými dveřmi a to všechno si můžete představit jen jako nelidský řev mimina před námi na stejné frekvenci, jako když vám někdo uřezává ušní lalůčky motorovou pilou. Připadám si trochu jako v čekárně na ženskou obřízku u stařeny s rezavou žiletkou. „Klidně si to můžeš rozmyslet“, pošeptám ji.

Co, mami?“

Že si to můžeš rozmyslet“ zařvu hlasitěji, zrovna když se otevírají dveře a čerstvě proděravělé ječící mimino je vyneseno pryč.

Čičman jen hrdinsky zavrtí hlavou, vezme mě pevně za ruku a táhne mě za sebou do ordinace. Vydatně se zdržíme se u výběru náušnic, protože doktorka přináší velká třpytící se plata. „Diamanty!“ vydechne Čičman.

Taky se zasekneme na tom, že Čičman dvě náušnice nestačí. „Tři“, prohlásí ultimátně. „Dvě nášušnice do uší a jednu do nosu“. Nakonec si vystačí s ústním slibem, že v patnácti budu souhlasit s piercingem nosu (všichni víme, že se mě ptát nebude), nenucenou konverzací o červících v zadku (o tom vám ještě napíšu, nebojte) a čtyřikrát změní barevný odstín vybraných a náhradních náušnic. K mé tiché úlevě na světlemodrou z původního odstínu Barbie pink. Půlhodina a šestnáct set v tahu a to se ještě nic neděje.

Potom je to ale rychlá akce, protože i doktorka se už zdá být plně saturována příběhy ze života roupů i nápadů, v jaké barvě a na jaké tělesné části si ještě Čičman přeje umístit piercing. Ve skutečnosti se spíš v duchu omluvila všem uřvaným, ale nemluvícím kojencům. Když se Čičman nadechuje k dalšímu příběhu, projede ordinací ostré kovové cvaknutí. A druhé. Potom se rozhostilo ticho, jak jsme se po sobě všechny tři ohromeně podívaly.

Mám je!“ řekla Čičman a ani trochu nezakňourala. Dítě, které ráno při cestě do školky pláče, protože jí bolí foukání sychravého větru do obličeje!

Máš je!“ řekla jsem já.

Zhasněte prosimvás na chodbě, až půjdete“ řekla unaveně doktorka.

středa 18. října 2017

Scheisse Katze


Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale poslední dobou mě pronásledují kočky. Možná už se věkově blížím do kategorie výstředních stařen, který doma uskladňují patnáct a víc kusů zdivočelých zvířat objevených na smeťáku společně se sadou nakřáplých porcelánových šálků bez oušek, nebo televizí s vymlácenou obrazovkou. Nebo mám na sobě nalepenýho virtuálního kočičího pokémona, a tahle appka každý procházející kočce pípne do ucha: přiběhni k ní a začni si o její nohy zuřivě otírat svoje zpocený čelo a zamazanej ksicht od ještě teplý krve rozpáranýho hraboše. Někdy se dokonce svolají a přijde mě jich takhle zprznit hned několik. Tenkrát když se to začalo dít, tak mě napadlo, že bych mohla využít hozené rukavice a stát se soukromým očkem, které bude doručovat zaběhlé kočky majitelům, protože ulice okolo našeho parku přetékají výzvami „HLEDÁ SE MOUREK, ODMĚNA JISTÁ!“ (apeluji přitom na to, že seniory a ježky nikdo nehledá a to se jich v parku najde daleko víc, než koček.) Žádný kšeft se nicméně nekoná ani se zaběhlými mazlíčky, protože se ke mně mají jenom tykočky, za jejichž umístěnku by se naopak muselo platit. Pod tykočkama myslím rváče se zjizvenýma ušima, unavené hostitele parazitů, nebo kočky s neodkladnou potřebou rodit.

Možná si řeknete, že jde o nějaký lokální problém, který se vyřeší tím, že přijede TV štáb se Zdeňkem Srstkou a natočí o tom mimořádné vydání Chcete mě?. I já si to myslela do chvíle, kdy jsme s M. odjeli na bezdětný víkend do Broumova. Pro případné závistivce se hodí poznamenat, že jsme tam nejeli v současném babím létě, ale před týdnem, kdy nepřetržitě lilo od rána do večera a o Adršpašsko-teplické skály se lámal polský severák. Tohle klimatické nastavení zhatilo cestu do lesa většině výletníků, ale odolné rodiče, kteří se snaží vytěžit každou minutu pobytu bez dětí, nějakým tím monzunovým deštíkem a přízemními mrazy nezastavíte. Do lesa jsme vyráželi i za večerního smrákání a s baterkou hledali na olezlých šutrech dravé roztoče inzerované na vývěskách naučné stezky.

Žádný zákeřný roztoč nás nenapadl, ale z hloubky a temnoty skály se ozvalo zamňoukání a vylezl tenkocour. Přes jeho žebra byste mohli přejíždět klackem jako přes vlnitý plech a vydávalo by to stejný zvuk. Tenkocour přistoupil se samozřejmostí pražských tykoček k mým kotníkům a začal se o ně nutkavě lísat. M. jen zavrtí hlavou, jako by šlo o nějaký můj osobní rozmar tahat sebou všude kočky a vydáváme se dál. Tenkocour nás někdy vede s hrdě vztyčeným ocasem, jako by všem důležitě říkal, hele já nejsem žádnej blbeček co se nechal odvézt do lesa a netrefí zpátky, já tady provádím turisty! a někdy nám hladce proklouzává mezi nohama jako pstruh v potoce. První kilák si říkám, kdy ho to přestane bavit. Druhý kilák přemýšlím o tom, jestli by náš majitel chaty nepotřeboval kocoura – a tohle je přičinlivý zvíře, který by se o sebe v baráku postaralo jen za hrst granulí a starý křeslo u topení. Třetí kilák přemýšlím, jestli by se tenkocourovi líbilo v pražským bytě, kdyby měl majitel chaty náhodou alergii na chlupy.

A pak potkáme skoro už ve tmě partičku hlasitých Poláků se vzteklým Jack Russel teriérem a je po kocourovi. Marně ho volám a zpomaluju krok. Je tma a prší, smekáme se po mokrým listí na kamenech a jsme docela rádi, že jsme doma i bez kocoura.

Za sklem společenské místnosti chaty na nás rozjařeně gestikuluje partička Němců, a protože asi vypadáme dost zbídačeně, dostáváme hned ve dveřích schnaps. Potom ještě jeden. „Naposled jsme tady byli s našimi syny před čtyřiceti lety“, říká jeden s knírkem, kterého si skupina vybrala za svého emisara a sedí přesně mezi jejich a naším stolem. „Teď jsme tady se svými vnuky“, připíjí něčím, co nejsme schopní identifikovat. O  dalším tvrdí, že je to hruškovice.

A přivoň k tomuhle. Zázvor.“, pokyvuje za chvíli. „Ten tě prohřeje!“ a nalévá kořalku schopnou propálit i azbest. To už mluvím plynule německy a o hodinu později na pokoji i německy zvracím a zřetelně přitom poznávám nezaměnitelnou chuť zázvoru. „No, aspoň ti ráno nebude blbě“, řeknete si, ale to je strašný omyl, protože ráno se budím s takovým dunihlavem, že je proti tomu odpálení mozku granátem efektivní relaxační technikou. Prostě strašlivá takocka!

Někdy kolem poledne mě M. vytáhne násilím z postele a takocka s námi vyráží na výlet. Je daleko houževnatější, než tenkocour. Ujde s námi osm kilometrů a neodžene ji ani střet s německým ovčákem, který ve mně, stejně jako vzpomínka na cokoliv německého, vyvolá jen záchvat zvracení do mechu.  A jestli věříte, že je na světě spravedlnost, tak vám sem na konec nažaluju, že M. nebylo ani trochu (!) špatně, i když toho vypil daleko víc.

No jo, já vím. Můžu být vděčná, že mě poslední dobou na ulici neobtěžují třeba zanedbaný opice bez domova.   

...v sobotu se vyčasilo a bylo konečně krásně



... ale ne všem



pondělí 9. října 2017

Když s vámi oběd naváže oční kontakt



Jen ti nejvěrnější z vás si vzpomenou na naši bývalou korporátní jídelnu ještě v dobách, kdy tam kralovalo Sodexo. Ano, ubrusy byly věčně ucintané a obědy obsahovaly korýše, vousy i glutamáty a to všechno bez varování pro alergiky. Páteční polévka se sestávala ze zbytků všech nepopulárních meníček, která si zaměstnanci od pondělí do čtvrtku moc neobjednávali. Ale přes to všechno byla tak nějak hřejivě lidská, včetně personálu. S uhrovatým učněm Ládíkem jste mohli prožívat první nesmělé pohledy do výstřihu. Když se musela Blažena z výdeje předklonit nad várnicí, měli jste naopak podrobný přehled o cizím dekoltu, včetně všech omáček, které jej kontaminovaly před tou vaší.

Sodexo od té doby nahradila Perfect Canteen, kde stojí jídlo na mastným tácu stejně jako byste za něj dali někde na útulným místě (kde se vám nikdo další v dlouhé frontě nesnaží uskřípnout ledvinu tím, že vám zarazí do beder svůj tác a po-ma-lu vás s ním piluje ze strany na stranu). Nesporně silnou stránkou Perfect Canteen je marketing, protože tady se zásadně nepodává nic jako hovězí plátek v mrkvi, ale zásadně sous-vide s mrkvovým julienne. Přičemž jde o tentýž flák žilnaté kližky, za jejíž název si v druhém případě připlatíte plus padesát korun.

Většina zaměstnanců Korporátu už po několika měsících příkoří přestala svolávat demošky i nostalgicky vzpomínat na Sodexo a přesunula se do jídelny v budově B, kde vládne Momento, po očněné s rýží přejmenovaný na Memento. Pokud se živíte příběhy, sice ani sem nechodíte kvůli obědu, ale ten kedr vám za možnost nasytit se atmosféry rozhodně stojí.   
Dokonce má foto upoutávky jídel. A neříkejte mi, že po tomhle se vám nezačne někde v hluboko v hlavě roztáčet příběh o tom, co se tam kurva děje v zákulisí:





P.S. Možná nezačne, no. Třeba M. mě za to strašně utřel, že nadělám s jedním žampionem a kolečkem z olivy. Ale pokud jste vytrénovaní na odhalování původu meníček z jídelny, tak tam ta bulva v horním sektoru prostě je a navíc kouká dost vyčítavě. Ten den se zkrátka zadíváte výdejnímu personálu do očí déle než povolené čtyři sekundy slušného očního kontaktu.


úterý 26. září 2017

Správná podprsenka

Pánové prominou


M. si doma vždycky stěžuje, že nesnáší chození do DMka. Mají tam totiž strašně moc věcí v pastelových obalech, které by si hrozně rád koupil. Jakmile ale překročí pomyslnou nákupní čáru tohoto estrogenového království, stane se z něj štvanec, kterého protřelé zákaznice s věrnostní kartičkou probodávají zhnusenými pohledy jako stalkera. Z oddělení sprchových gelů ho zaženou k regálům s vložkama, kde se mu dostane jen sprchy opovržení od nervní ženské s PMS, co už dvacet minut vybírá nejlepší odstín menstruačního kalíšku. Nakonec je rád, když ustojí frontu a odnese si aspoň toaletní papír. „Je to stejný, jako bych se infiltroval do kšeftu se spodním prádlem pro sedmiletý holčičky, nebo svetrama pro čivavy. I muži mají přece právo vybrat si sprchový gels vůní malinového cheescake“ krčí rameny M. nad nespravedlností světa a já od víkendu empaticky přikyvuji s nehranou účastí, kterou vás naučí jen život (a to jsem si dřív nepřipadala vyhoštěná v Rybářských potřebách, ani v prodejně tonerů).

No, zkrátka i já mohu být v obchodě štvancem. Dokonce tam, kde byste to jako žena nečekali: v prodejně podprsenek. Už pár let si kupuju podprsenky Triumph. Za prvé proto, že se mi líbí, za druhé proto, že mi vždycky sednou, za třetí, že vydrží ve stejném tvaru. A za čtvrté, že mě hrozně nebaví stát před zrcadlem v pekelně přetopené kabince a cpát si prsa do dvaceti podprsenek rozličných značek.

To už radši jednou za rok vyběhnu autisticky vždy do stejné prodejny spodního prádla. Vyberu si tam požadovanou barvu, typ, velikost a pro jistotu vyzkouším. Vyřízeno za patnáct minut. Bejvávalo, než se zavedl institut Správná podprsenka. Poradkyně Správné podprsenky jsou stejný sektářky jako laktační liga, jenom se nesnaží vaše prsa za každou cenu nacpat do obličeje ječícího kojence, ale do podprsenky správných rozměrů. Přičemž jaké rozměry jsou ty jediné správné dovede s přesností 99,9 % určit jen Robert Rosenberg a pak tyhle vlezlý ženský, co mají vždycky trochu přetaženou rtěnku a krejčovský metr v kabelce.

Takže přijdu se svými dedikovanými patnácti minutami do své stále stejné prodejny Triumph, velkoryse přehlédnu vtíravou nabídku personálu, že mi pomůže vybrat čupr kousek (jsem snad nesvéprávná?) a pak se s prodavačkou střetnu znovu u pultu před kabinkou. „Počkejte, já vám ty podprsenky radši sundám z ramínka“, posiluje prodavačka představu vymaštěný blbky, co by bez pomoci bezradně seděla v kabince a volala kamarádkám, aby se jí mrkly na youtube tutorial, jak se sundávají věci z ramínek. Brzy ale pochopím, že záměrně protahovaný ramínkový rituál má svůj význam: „No, jak se na vás dívám, tak ta velikost vám teda moc dobře sedět nebude“ vysírá a už tahá zpod pultu metr.

„Prosím vás, já mám na ten nákup patnáct minut. S tímhle zdržením u ramínek už jen deset. Kupuju si u vás prádlo už pět let“ (a možná právě dnes přestanu, chtělo by se mi doříct, kdyby mě Správná podprsenka nepřerušila. “No právě, že bychom si obě ušetřily čas tím, že tady budete zkoušet špatné velikosti.“ Vyrvu ji prádlo z ruky dřív, než ze mě strhá tričko, aby se dostala s metrem k hrudníku. „Kdyžtak zazvoňte na zvoneček! ozve se za mnou. „Ráda vám přinesu jinou velikost!“

To víte, že nezazvoním. A to víte, že stejně přijde, rozhrne závěs a řekne: „Jé, to jste vy! Já si spletla kabinku. Ale když už jsem tady, zkuste si to déčko v černý barvičce, to teprve uvidíte ten důlek!“ a hodí po mně něco, co tam přede mnou musela zapomenout kojná, nebo Mickey Mouse. Tak já nevím, co je to za módu. Jsem trapná, že nechci na potkání ukazovat svoje prsa cizím ženským? Pohybují se snad v pánském oddělení prádla měřiči penisů? Opravdu to někomu z vás zlepší den? Tak vidíte.

Ale já už jsem tak nalomená, že si ji fakt vyzkouším a vypadám v ní úplně jak dvanáctka, co si tajně zkouší máminu podprdu.

„To je rozdíl, mít správnou podprsenku, viďte?“ vítá mě prodavačka zpátky u pultu. „No, je pravda, že si v tom připadám mladě“ zašklebím se na ni ošklivě. „Přijdu si pro ni, až ještě trochu vyrostu a do té doby si vezmu tuhle“, prásknu na pokladnu 80C jako kulový eso a mám pocit, kdoví jak jsem to nevyhrála, dokud na mě prodavačka nezasyčí sumu z cenovky.

Na kterou jsem se pořádně nedívala, protože jsem se v kabince soustředila na odhánění Správné podprsenky. No nic, stejně nezbylo, než to dohrát a trpce vydat platební kartu. Vidíte, a to jsem si myslela, že mám tuhle sektu na háku!