čtvrtek 17. března 2016

Mami?! Kup nám zvířátkó!

(poslední slabiku čti úpěnlivě)

M. se kdysi nechal slyšet, že jestli děcka jednou dotáhnou domů něco živého a chlupatého, budou si muset vybrat mezi zvířátkem a tátou. Prohlásil to krátce poté, kdy Jamieru, náš poslední potkan, překousala káblík od lampičky a M. dostal pecku jako prase – v každém případě šlo o zážitek natolik výbojný, že v něm vydržel celých pět let.

„V žádném případě.“ odvětil Žmurovi, když přišel s letákem petcentra a ukazoval mu domeček pro křečky.

„Ryby smrdí a musí se furt čistit.“  procedil se zaťatými zuby při sledování „Hledá se Nemo“.

„Proboha! Proč by se zrovna v našem bytě měl poflakovat orangutan v kšiltovce a každý večer jsem si musel vybírat zrzavý chlupy a všenky z polštáře?“ zatrhl na můj vkus zbytečně tvrdě i primáta.

A tak se pozornost dětí soustředila logicky na mě, coby nejslabší článek, snadno podlomitelný jediným pohledem na ježčí mládě, nebo vychrtlé štěňátko z popelnice. Návštěvy petcentra se staly nedílným rituálem při jakékoliv cestě směrem na Olšany a později při jakékoliv cestě kamkoliv, protože odbočit můžete vždycky. Ano, je to ten podnik, odkud jsem přitáhla i nejstarší zebřičku ve střední Evropě, čímž mu píšu pozitivní recenze na kvalitní genofond, ale pro M., který si při čtení tohoto článku nervózně uhryzává nehty a už teď je skoro u malíčku na pravé ruce, stoletý džungarák ani Darwinova želva nebudou posly dobrých zpráv.

Žmur si totiž právě tam vybral morče, které se hned několik ročníků za sebou muselo stát absolutním vítězem o nejtupější exponát v rámci celosvětové prodejní sítě. Pokaždé, když přijdeme, sedí morče v tom samém koutě a roboticky přežvykuje. Otevřít-zavřít-olíznout. Otevřít-zavřít-olíznout. Možná rapuje nějaké nadávky – kdoví, jestli to tlusté sklo není zvukotěsné a zda k tomuto opatření není pádný důvod. Morče totiž svůj prosklený apartmán sdílí s králíkem, který se nápadně podobá Čičmaninu Tytymu. Tím pádem Žmur do projektu „zvířátkó!“ vychytrale uvrtal i svou mladší sestru, protože nárokuje cokoliv, co se Tytymu podobá. Od čoko velikonočních zajíců po přehoz na gauč. Abych nezapomněla, morče už má jméno. A je to opět Jirka.

Bohužel se nedá tvrdit, že by Tyty ve stojaté přítomnosti Jirky udivoval svým intelektem, nebo nějakou ultimátní dovedností, jako je třeba hra na foukací harmoniku. Ale aspoň se hýbe a občas nakopne rapujícího Jirku do hlavy a snaží se u toho vypadat roztomile, takže mu rádi uvěříte, že to byla jen nešťastná náhoda.

A taky bychom se na Tytyho s Jirkou vydrželi chodit koukat klidně do Žmurových patnáctin, kdyby nezačal podnikat kromě pojmenování i další konkrétní kroky. Oddělovat a schovávat mrkev (do mého šuplíku samozřejmě). „To bude garáž?“ ptám se nad rozstříhanou krabicí od bot a Žmur zavrtí hlavou, protože tohle je přece domeček pro Jirku. M. si ještě pořád myslí, že z toho vybruslí s autodráhou, ale podle mě jde o neduživý plán s pouze krátkodobým vítězstvím a na ty všenky a zrzavý chlupy na polštáři stejně dojde. 

A co myslíte vy? Zaslouží si každé zvířátko mít svoje děťátko?



28 komentářů:

  1. jistěže zaslouží :-)) já jsem připravena, že zaveleji a půjdem vybrat nějakýho králíka, možná morče, ale oni nechtěji nebo spíš - občas se zmíněji, ale netlačeji a já jsem ráda, že mám o starost mín

    OdpovědětVymazat
  2. Ani nahodou! Kralici i morcata jsou desne pitomi. A rozhodne ne akvarijni nebo klecove, co se na nej clovek jenom kouka a obcas zvire vystresuje tim, ze ho vytahne z klece. Kdyz uz, tak poradne, kocku nebo psa (ovsem pes ma zasadni nevyhodu v tom, ze se s nim musi chodit ven)

    OdpovědětVymazat
  3. Hahaha, o víkendu jsme byli u kamarádů, kteří mají morče. Po návratu jsem to řekla své matce a z ní vylezlo, že by ráda vnoučeti taky jedno pořídila. I vylíčila jsem, jak dítě házelo po zvířeti piliny a tvrdej chleba, a doufám, že jsem ji dostatečně odradila. Za mě tak leda želvu, ta se schová.

    OdpovědětVymazat
  4. Morče je dobrý, ale musí se často čistit, smrdí. Ale zase je docela komunikativní :-)
    Clea

    OdpovědětVymazat
  5. Ela: A navíc Netopejrku asi jen tak nějakej králík sotva nahradí...:)

    kulida: Vyrůstala jsem v domě se zvířaty úplně od narození - máma někdy vzpomíná na to, jak tehdejší obří černý kocour skákal do kočárku a přikrýval mě jako druhá deka. Nejdřív se báli, že mě zadusí, ale díky oboustranné spokojenosti mu v tom přestali bránit. Za mě by byla kočka, nebo pes nejlepší, ale bohužel ne do podmínek pražského bytu, ve kterém žijeme.

    Lucie: Nebo pořídit sebevědomější a dravější kus. Ale ten zase může snadno házet piliny a chleba po dítěti, takže si asi nevybereš - ve většině případů bude zkrátka někdo trpět:)

    Clea: Na smrad jsem zvyklá z potkanů. Morče mi přijde k děckám lepší, protože mi přijde, že má míru trpělivosti proti potkanům o dva levely dál:) Nebo si aspoň myslím, nemám s nima osobní zkušenost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Potkan je proti morčeti moc rychlý, a morče umí mluvit!! Velmi hlasitě vítá při příchodu rodiny domů.
      Nezapomenu na Matese, který někdy ve věku 7 let přišel do zveráče, plácnul na pult 50korunu ze svého kapesného a prohlásil - "jedno tříbarevný morče!" :-)
      Clea

      Vymazat
    2. :)) S mluvením jsem to nevěděla, za to může to tlustý sklo!

      Vymazat
  6. naše děti také furt žadoní, ale já jsem zatím neoblomný. Teď měl starší nakreslit ve škole domácí zvíře, no, nakreslil šuplík s hladkou moukou, hrubou moukou a pavučinou s pavoukem v rohu. Přesně podle reálného stavu...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My jsme měli taky pavouka (opět Jirku), ale utekl nám za lepším. Od té doby už takhle bezúdržbového mazlíčka nenajdeme...

      Vymazat
  7. Mně ta morčata přijdou pro děti nezábavná. Dobrá pro vytvoření nějakých návyků dětí - natrhat pampelišky, dát mu jídlo, vyčistit... ale to taky není zábava. A pro děti pod 6 let se to asi ještě ani nehodí.

    Jo, jedni kamarádi pořídili holčičce krááásnýho králíka karamelové barvy. Jménem Karamel. Než se mu narodila spousta mladých. To ho přejmenovali na Karamelu.
    Králík je asi vtipnější než morče.
    Když na něj nikdo nešlápne :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Karamelovej by byl úplně přesnej jako Tyty. Vtipnost je jen třešnička na dortu - mně by stačila obyč varianta, co jí pampelišky a nijak výstředně neškodí. Stejně u nás zvlčí:)

      Vymazat
  8. Hele, já jsem tým Morče. Měla jsem páreček, pravda, v trochu pokročilejším věku (asi 13). Byla jsem s poměrem mazlivost/údržba naprosto spokojená, dokud mi je rodiče neupekli v pronajaté chatce na akumulačkách, ale to je zas trochu jiná story...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A potom, co mou domácností prošli křečkové, pískomilové, rybičky a jedna kočka, přičemž jako externista jsem se ještě účastnila koexistence s andulkou a psem, je morče to jediné, co jsem výhledově ochotná dětem povolit.

      Vymazat
    2. Počkej, počkej. Jak že to bylo s těma akumulačkama?:) P.S. po přečtení první věty jsem se zalekla, že šlo o věk morčat:)

      Vymazat
    3. Já jsem věděla, že to morbidní autorku bude zajímat... :D no, přijeli jsme do takové chatky, relativně velká, ale ne zas moc, zkrátka velké akvárium pro morčata se vešlo jen na akumulačky. Rodiče si mysleli, že je vypnuli, ještě když šli po půlnoci spát, tak prý nehřály... no a ráno mě vzbudili s pohřebními výrazy a interpretovali mi, co na kamnech našli. Ale tak já už tenkrát byla cynik puberťák, tak jsem je neobrečela, spíš jsem dumala, jestli bych nemohla morčici rozpitvat, abych zjistila, jestli nebyla v očekávání...

      Vymazat
    4. Quanti: Uff, to je drsná smrt! A pitva taky dobrá, koukám, že jsi byla přírodovědecký typ:)

      Vymazat
    5. Přírodovědecký ani ne (taky jsem ji nakonec nerozpitvala), spíš mě z nějakého důvodu vždycky zajímalo těhotenství a porod všech možných savců. Od té doby, co jsem sama dvakrát porodila, mě fascinace tímhle tématem do velké míry opustila :D

      Vymazat
  9. Dokonce i já, co se bojím zvířat, jsem chtěla zvířátko. :-)

    Tím pádem mohu zodpovědně prohlásit, že papouška fakt ne. A to ten korelák byl fakt chytrej. Ale nesnášl se s křečkem a bylo z tý jeho klece strašně prachu všude.
    Náš páreček křečků postupně spáchal sebevraždu skokem z balkónu. A to jsme jim chtěli uděla dobře, aby v létě byli na čerstvým vzduchu. Pištorka je pohřbená v parku u kina Kosmos v Mostě a Béďa na neznámém místě v okrese Most (zapomněla jsem, kde je).
    Křečci mi přijdou zábavnější než morčata, ale zase jsou agresivnější.
    Sestra pak ještě měla morče, ta byla legrační, když se koupala ve vaně (s hladinou přiměřeně nízko), jak jí to klouzalo. :-) A pak jsme jí chtěli zase přilepšit a na léto dostala velkej výběh u babičky, ale přišel králičí mor a ten zabíjí morčata jako první.
    Ale je fakt, že morče je milé a hlaďoučké a fakt mluví. Teda spíš chroustá, ale vypadá to, že rozezná svého člověka.

    OdpovědětVymazat
  10. A co pískomil?
    Nebo osmák, ale ten mě trochu kousnul mezi pletivem. A v noci šustil.

    OdpovědětVymazat
  11. jednoznačně morče ... koupit, vykrmit, sežrat ... lebažeby ondatra ... koupit, vykrmit, stáhnout kožich a sežrat (cena/výkon vychází líp).

    OdpovědětVymazat
  12. K.: To je krutá křeččí smrt! Já bych křečka už asi nechtěla, stačil mi v dětství jeden mimořádně agresivní kus. Při doplňování krmiva, nebo i jen tak po letmém zanoření ruky do akvárka zpanikařil a zakousl se do prstu tak, že jsem ho musela dlouze setřepávat. Potom jsme adoptovali koťátko a i přes přísná bezpečnostní opatření se problém s agresivním křečkem samovolně vyřešil do dvou týdnů.

    Liška: Ti jsou skvělí na pohled, ale připadají mi strašně rychlí na to, abychom je tady potom lapali a pokoušeli se vrátit zpět do jejich klece. Nechtěla bych nic, co musí být zavřený pořád - a když už to zdrhne, tak je to vícedenní pátračka. Potkani byli skvělí v tom, že měli volnost, když jsme byli přes den doma, ale nedělali ani problémy s tím, když se měli přesunout zpátky do klece.

    extláča: Z tohoto pohledu by se vyplatil i sobol, nebo si pořídit rovnou farmu na norky. Sice nevím, jak chutná takovej sobolí řízek, nebo norčí guláš. Ale tipuju, že dvacetihodinový pomalý var a bobkový list přebije i ty nejtužší jedince s ostrým pižmem...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Setřepávacího džungaráka jsme měli taky!

      Vymazat
  13. V tom případě potkany! Snad se dětem líbí.

    OdpovědětVymazat
  14. Já nestačím zírat, kolik neotřelých zážitků skýtá chov drobného zvířectva. Já jsem měla dva angorský křečky, samičky. Teda jen do té doby, než jsem při psaní úkolů (a prokrastinaci civěním do akvárka) zjistila, že si zadělávají na potomstvo. Tak pak to byl Romeo a Julie. Romeo zmrzl na balkóně, podcenili jsme jarní přízemní mrazíky. A Julie zemřela dost podivnou smrtí, asi na nějakou otravu. Mláďata dvě sežrala a dvě jsme rozdali. A ještě jsem měla morče Edu, kterýho jsem dostala od svýho milence jako dárek (mi bylo už 22). Ale jelikož jsem nestudovala medicínu, ale humanitní vědy, tak se mu nevyplatila moje léčba kašle půltabletkou acylpyrinu. Ale zase to měl celkem rychle za sebou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je dobrý panoptikum! Já jsem po džungarákovi Pepíčkovi měla s drobnými hlodavci utrum - pak se u nás vyskytovali už jen rozsápaní a s vyvrženými střívky, jak je nosil domů kocour. Ne že by na rozdrbanou sýkorku na gauči byl hezčí pohled...

      Vymazat
  15. Bez zvířátek to nejde.
    My jsme měli andulky, rybičky, křečíky, pískomily, potkana, kočku, psa... Tedy kočku a psa ještě máme. A už se těším, až budou chtít něco vnoučata - pořídíme znovu pískomily, s těmi byla sranda. Jsou chytří a veselí. A umí skvěle dráždit kočku. A vzteklá kočka pak ve stodole i na půdě chytá myši mnohem intenzivněji.
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Způsob využití jako kočičí trenažér by mě nenapadl, ale dává smysl:)

      Vymazat
  16. A já se celou dobu u předchozích morčat bála, že pecku dostanou ti, co káblíky přehryzávají... :-)

    OdpovědětVymazat